Rozhovor tří starých kultur (nejen) o zbraních a tragédiích

Vyjíždíme z Utahu, mizí červené skály a objevuje se malá cedulka Vítá Vás pestrobarevné Colorado. Ani jsme ji nestihli pořádně vyfotit. Hned kousek za ní je nenápadná cedule Vítejte v zemi kmene Ute hory Ute (Ute Mountain Ute Tribe). Tím jsme se pár desítek kilometrů po výjezdu ze země novoindiánů Navahů (12 tisíc let v Americe) ocitli v zemi staroindiánů Utahů, kteří jsou v Americe více než dvakrát tak dlouho, a mohli by proto – s trochou nadsázky – nejen na tzv. bělochy, ale i na Navahy a Apače hledět jako na nedávné přistěhovalce. Ale dost již třídění indiánů na nové a staré. Chtěl jsem jen upozornit na to, že ani třídění na „nepůvodní“ a „původní“ Američany vůbec není tak černobílé, jak to mnozí vidí. Kromě toho platí, že čisté nepromíchané kmeny, národy a „rasy“ vůbec neexistují.

Dvacet dolarů pro kmen Navahů

Dalších 10 mil a jsme zase jinde: na hranici 4 států. Je tu Four Corners Monument – Památník čtyř rohů. Ten se nachází už zase v navažské rezervaci, ale tentokrát ve 4 státech USA současně. Je to místo, kde je vyznačena hranice Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika. Vjezd k památníku stojí 5 dolarů na osobu, zde kmenová rada náčelníků Navahů vybírá poměrně vysoké vstupné pro čtyřčlennou rodinu (20 USD). Zejména když to porovnáme se 30 dolary za auto v Grand Canyonu, přičemž tady je to jen za znázornění průsečíku geograficko-politických čar na mapě. Je to sice pěkná kuriozita, ale celkem tu není nic než kovový kruh v zemi, jehož každá čtvrtina patří do jiného státu. A stánky k tomu, které kmenová rada určitě zkásla taky.

Lidé se většinou na kruhu fotí. Tedy na pravoúhlých hranicích, kde se stýkají 4 státy USA. Synové se vyfotili takto: jednou nohou v Arizoně, druhou v Utahu, jednou rukou v Novém Mexiku a druhou v Coloradu. Byl to tak trochu zeměpis, geometrie a tělocvik současně. Okolo hraniční značky čtyř států jsou do kruhu rozestavěné stánky s indiánskými uměleckými předměty a suvenýry. Prodávají tu hlavně Navahové. Většinu pobytu zde jsme strávili u stánku, který sdílel Randy D. z národa Hopi s Cynthií Y. z národa Navahů. Povídali jsme si docela dlouho a nemohli jsme se nedotknout nedávné masové vraždy ve škole na Floridě. Došlo k ní těsně předtím, než jsme do USA přiletěli.

Rozhovor tří kultur

Nejdřív jsem jim pochválil zboží: „Máte pěkné věci!“

Randy D. se usmál. Příjmení neuvádím, ale je viditelně z jazyka Hopi. Nejprve jako správný umělec obchodník popisoval, co který obrázek představuje v mytologii národa Hopi. „Jsem totiž Hopi,“ dodal.

„Tady Cynthia je Navaho.“ Měla tedy na stejném stánku navažské předměty.

Vybrali jsme si vyřezávaný a uprostřed červeně zbarvený dřevěný ornament pírka kmene Hopi. Randy vysvětlil, co znamená.

„My jsme z České republiky, z Evropy,“ říkám.

„To je opravdu daleko. Můj syn žije v Salt Lake City a má kamaráda z České republiky. Potkali se náhodou v USA a od té doby si píšou.“

Šmátrám v batohu, abych vytáhl nálepky se znakem České republiky a české magnetky na ledničku.

„Zajímají nás původní americké kultury. My se ženou jsme o nich četli už jako děti a tak jsme se rozhodli navštívit různé kmeny a lidi na Západě. Můžu se pochlubit, že mám dokonce potvrzené indiánské geny. Zajímám se o genealogii a napsal jsem o ní knihu. Z testů vím, že mám asi 2 % indiánských (Native American) genů.“

Stačí píchnout a je to pryč

Následovaly udivené pohledy a Randyho kolegyně a snad i přítelkyně Cynthia Y. se to snažila obrátit v legraci, možná trochu pichlavou: „Takže 2 %! Hmm, stačí vzít třeba nůž, píchnout, dvě procenta vytečou a je to pryč.“ A zasmála se. Možná nemají indiáni rádi, když Evropan naznačuje, že je z malinké části taky trochu indián? Nebo to byl její zvláštní způsob humoru - tak jsme to pochopili a zasmáli jsme se taky.

Randy se zeptal, jestli pro to mám nějaké vysvětlení, třeba pradědečka z Ameriky? „Posledních 400 let žili všichni moji předkové ve střední Evropě. Ale vysvětlení mám. Velmi pravděpodobně přinesli tento indiánský dílek genů Hunové, kmen, který se rychle přesunul přes celou Asii a dlouho pobyl ve střední Evropě, takže zanechal stopu. Proto má asi 2 % indiánských genů téměř každý Středoevropan. Z koster hunských bojovníků se zjistilo, že měli vysoký podíl „Native American“ genů.“

Nevěděli asi, kdo byli Hunové, ale zdvořile pokývali.

Cynthiino vypíchávání 2 % genů nožem mi připomnělo, že nedávno na Floridě střílel jeden šílenec ve škole, zabil několik žáků a pak sebe. „Zrovna, když jsme se sem chystali,“ říkám – „a pak jsme skoro jeli okolo, protože jsme byli na Floridě hned druhý den po příjezdu do USA. Nejdřív jsme letěli do Irska, pak do Rhode Islandu, pak dolů na Floridu, tam jsme byli týden a potom jsme přeletěli do Phoenixu v Arizoně a odtamtud jedeme měsíc autem pořád na sever, až jsme se dostali sem k vám. O té střílečce jsme hodně přemýšleli. Máte tady asi dost zbraní, že?“

„Musíme,“ řekl Randy, „když je mají ostatní, musí je pak mít skoro každý. Máte u vás taky nějaké případy masové střelby?“

Návštěva se odehrála v roce 2018, proto odpovídám: „Ano, ale naštěstí málo. U nás většina lidí zbraň nemá. Vzpomínám si na jeden případ, kdy nějaký šílenec vystřílel půl hospody v Uherském Brodě. To je nevelké město, mohlo to být před několika lety,“ odhadl jsem dobu útoku. „Od té doby a snad ani předtím žádná masová střelba u nás nebyla.“ Tehdy jsem ještě netušil, že v prosinci 2019, tedy rok po setkání s Randym a Cynthií a pouhé čtyři roky po zmíněné masové střelbě v Uherském Brodě další šílenec zabije 6 lidí v ordinaci v Ostravě a o další čtyři roky později (v prosinci 2023) v Praze ještě násobně víc.

„Máte tedy hodně bezpečno. Tady se s tím bude muset taky něco dělat,“ odtušil Randy. „Já bydlím ve městě Cortéz“, ukázal rukou směrem ze čtyřroží, odkud začíná coloradská výseč kruhu.

Deset nejnebezpečnějších míst Colorada

„Tam budeme dnes a zítra spát. Chceme se podívat do skalních městeček v národním parku Mesa Verde.“ Tato puebla vydlabaná ve skalách někdy v době našeho Karla IV. stojí opravdu za návštěvu, doporučuji. Byla opuštěna po několika generacích asi z důvodu mimořádného sucha, nejspíš daleko větších změn klimatu než jsou ty, kvůli kterým si my ničíme stabilní levnou energetiku, aniž by to mělo nějaký dopad na CO2.

Vůbec jsem netušil, že Cortéz je něco jako coloradské hlavní město zločinu, nezaměstnanosti a stříleček. Zjistil jsem to až doma na videu Deset nejnebezpečnějších míst Colorada. Naštěstí jsme žádné nevítané dobrodružství v Cortézu nezažili. Jako déle cestující rodina jsme potřebovali levné ubytování a proto nás hledání dle nízkých cen vedlo občas tam, kde není svět úplně v pořádku. Aniž bychom to tehdy tušili.

Navažština, apačština, aztéčtina, hopijština

Zkusil jsem trochu navažštiny na Cynthii, ale nerozuměla. Třeba jsem měl špatnou výslovnost. Málokterý jazyk má tak složitě vyslovitelné zvuky jako navažština a jí příbuzná apačština. Možná už mluví jen anglicky a jazyk předků neřeší. Žije mimo rezervaci, má však typické, často se vyskytující navažské příjmení. Randy jazyk Hopi zná, domluví se v něm.

„Zajímalo by mě, jestli je aztéčtina hodně podobná hopijštině, když je ve stejné jazykové skupině?” ptám se ho, abych zavedl řeč na slavné aztécké příbuzné národa Hopi.

„Říká se to,” odpověděl Randy, „ale přiznám se, že já tam ty podobnosti neslyším, podle mne jsou oba jazyky od sebe dost daleko.”

Já bych je nejspíš našel. Hledal bych hlavně v nejnižších číslovkách a osobních zájmenech a slovech typu oheň, voda či hora. Tyto dvě skupiny slov patří k nejstarším, nejpomaleji se měnícím a globálně nejpodobnějším i mezi velmi vzdálenými jazyky. Podobnosti mezi hopijštinou a aztéčtinou jsou už dost rozostřené, ale přesto např. slovo já je viditelně podobné ve všech uto-aztéckých jazycích. Aztécky já je neh, hopijsky nu’. (A pokud mi uvěříte, že o tom něco vím, je to totéž -N-, které máme v češtině ve slově mne a Finové ve slově minä (=já). Staré zbytky dávného prajazyka lidstva totiž vzácně zanechaly stopy po celém světě, i napříč různými jazykovými skupinami, asi na stovce starých slov).

Magnety z Brna na ledničku v Cortézu

Konečně vytahuji z batohu státní znaky České republiky na nálepkách a magnety na ledničku s Brnem (tam jsme tehdy bydleli) a nějaké jim oběma dávám. Vypadalo to, že jim to přijde exotické či zajímavé, poděkovali a Randy říká:

„Za to si vyberte něco z našich předmětů. Který se vám líbí nejvíc?“

Vybrali jsme si obrázek. Nálepky a magnetky za obrázek, to je pro nás dobrý byznys. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Tanec s vlky, jak si voják vyměňuje se Siouxem Vítr ve vlasech (Pȟehíŋ Otȟáte, Wind in His Hair) předměty a lakotsko-anglicky to nakonec nazvou „dobrý obchod“, i když byl dobrý hlavně pro indiána.

Tady by zase tratil indián, ale nedá se to tak říct, protože úplně na začátku jsme od něho koupili krásné dřevěné pírko na stěnu.

Po dlouhém povídání jsme si vyměnili vizitky a rozloučili se. Že si napíšeme. Dlouho jsem pak ještě přemýšlel o tom, jak to USA vyřeší, aby nedocházelo k útokům šílených střelců.

Kombinace zbraní, střílecích her a antidepresiv SSRI?

Problém nejspíš nemůže být ve zbraních samotných. Ty tam byly odjakživa, ale masové střelby se začaly množit až někdy od roku 1989. Kdybychom se soustředili na zákazy zbraní, možná bychom se pak mohli dostat k nic neřešícímu zákazu kuchyňských nožů, tyčí, chemikálií, provazů, střepů a podobně.

Jenže i Švýcaři mají v rámci své branné povinnosti doma zbraně téměř všichni a střílečky tam – pokud vím – nejsou. Musí to být hlavně něco jiného.

Co když má pravdu dr. Mercola, jeden z mých učitelů přírodní neinvazivní a nutriční medicíny, v tomto článku? Odmítá vinit rozšířené vlastnictví zbraní, ale dává dohromady tři ingredience, bez kterých by masové střílečky byly zřejmě okrajový až neexistující jev.

První ingrediencí je - možná i zčásti někým tlačená - rozšířenost střílecích počítačových her. Kdo si je nikdy nevyzkoušel a má k nim spíše averzi, protože má negativní vztah k násilí obecně (jako třeba já), by nejspíš ani v případě zešílení nemohl dost dobře trefit tolik lidí. Neměl by natrénovaný pocit snadnosti zabití (byť virtuálních) lidí.

Druhá ingredience jsou toxiny v životním prostředí (nejedná se ani náhodou o CO2). Toxiny, které v životním prostředí, vodě a potravním řetězci ještě před sto lety vůbec nebyly, bezesporu působí i na mozky. Tento problém může napomáhat silnějšímu zasažení populace psychiatrickými potížemi, čili potížemi mozku. Dle dr. Mercoly např. deprese samy o sobě zřídka vedou k agresivitě (spíše naopak), což se ale nedá říct o některých lécích na ně. Apatii lze převrátit v opačný stav.

To je ta třetí ingredience, která se dá najít v příbalových letácích SSRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) jako vedlejší účinky typu impulzivního a (sebe)vražedného chování. Nárůst jejich předepisování údajně silně koreluje s nárůstem stříleček v USA – nevím, nakolik to platí v Evropě. Někomu možná sednou SSRI dobře, ale jinému mohou cosi pomotat v hlavě opačným směrem (o mozku toho víme zoufale málo, víra v zázraky medicíny je často trochu nad jejími skutečnými možnostmi).

Pak můžeme hledat i čistě psychologické potíže určitých držitelů zbrojních pasů, ale nejsem si jist, že jich máme dnes ve společnosti víc než lidé v době světových válek, třicetileté války, morových epidemií, útlaku poddaných nebo hladomorů či poměrně častého umírání třeba třetiny kojenců v téměř každé rodině. Nemáme těžší životy než po většinu historie a možná čistě psychologicky na tom tehdy lidé asi museli být hůř. Toxiny se zdají být pravděpodobnější, dr. Mercola se v tomto nejspíš nemýlí.

Podle dr. Mercoly jde tedy o nepříjemné spojení tréninku simulace střelby na lidi (mnoho počítačových her na toto téma), znečištění životního prostředí a známých vedlejších účinků skupiny léků SSRI, které užívá 11 % populace USA a jejíž užívání se u mnoha (ne-li většiny) masových střelců potvrdilo. Bylo-li tomu tak i u nás, může být otázka pro ty, kteří podobná data mají, pokud ovšem data citlivá pro farmabyznys nepodléhají „tutlavému utajení“, jak se to děje s dopady mRNA.

Pokud tato souvislost vykazuje silnou korelaci, je možným klíčem k řešení. Jak ale zařídit, aby se takový člověk nemohl dostat ke zbrani? Zbrojní pas a braní antidepresiv SSRI by v případě potvrzené výše uvedené korelace se šílenými střelci asi mohly být neslučitelné věci. Otázka do pranice, pokud se korelace potvrdí i u nás.

Poslední šance v Coloradu

O pár týdnů později, stále přemýšlejíce o střílečce z Floridy, ocitli jsme se v lokalitě Last Chance (Poslední šance), které je daleko od civilizace a kde jsou jen dvě nebo tři farmy a jediný malý obchod-pošta-lékárna dohromady (v přeregulovaném systému ČR/EU by tam nebylo nic, protože by to dohromady takto nebylo „povoleno“). Desítky kilometrů okolo není žádná civilizace, proto toto místo dostalo název Poslední šance: nejspíš poslední šance se dobře najíst, napít, vyspat na posteli a získat zásoby na dlouhou cestu liduprázdnou krajinou.

Tady jsem pochopil, proč někteří Američané považují zbraň za nutnost – policie by sem včas nepřijela, kdyby někdo zaútočil. Druhý často zmiňovaný důvod pak je, že každý stát se může jednou zvrhnout a dostat do rukou totalitních šílenců – potom by nebylo dobré, aby neozbrojené obyvatelstvo bylo vystaveno ozbrojeným šílencům, kteří je o svobody chtějí připravit. Američané toto cítí silněji, je tam tradice boje za svobodu a proti rozlézání již tak tlustého státu, zejména mimo progresivistická města.

Na závěr nám všem přeji, aby se nám nestala žádná další střílecí orgie, ale ani nehoda se šíleným státem a nadstátem a abychom zbraně v běžném životě nepotřebovali. K tomu je nutné udržet v zemi prosperující svobodnou ekonomiku, bezpečnost, zdraví, svobodu volby a čisté životní prostředí.

KAREL MACHALA

(Napsáno s využitím mých knih Kdo jsme a odkud přicházíme a Mezi indiány, dinosaury a mrakodrapy)