Proč nevěřit institucím

Dnes často slýcháme, že důvěra v instituce je zásadním požadavkem na občana. Můžeme se bavit o mnoha věcech, ale nesmíme zpochybňovat určité hodnoty, na kterých stojí naše demokratická společnost. S tímto tvrzením v zásadě souhlasím, ale rád bych ho trochu rozvedl.

Když tvůrci americké ústavy přemýšleli, jak zabránit zneužití moci, vytvořili systém vzájemných pojistek, který měl zaručit, že žádná složka moci nebude dominovat. Tuto myšlenku teoreticky rozvinul už Montesquieu ve Francii. Jak ve Francii, tak v Americe na konci 18. století vznikal nový politický systém, který se chtěl poučit z chyb monarchistických a autoritativních režimů. Systém, který tuto rovnováhu zajišťuje, se nazývá "checks and balances" – tedy oddělení výkonné, zákonodárné a soudní moci. Pokud se rovnováha vychýlí ve prospěch jedné složky, zbývající dvě mají za úkol rovnováhu obnovit. Jinými slovy, tvůrci tohoto systému počítali s principem nedůvěry vůči jakékoli mocenské složce ve státě. Byli si vědomi historicky potvrzené skutečnosti, že moc bývá zneužívána ve prospěch jejích nositelů. Takto uvažovali Washington, Franklin a další. Je na místě obdivovat moudrost těchto lidí, kteří už tehdy dobře rozuměli lidské povaze.

Proč je nedůvěra k institucím oprávněná? Protože jsem přesvědčen, že Montesquieu, Washington a Franklin se nemýlili. Reprezentanti jakékoli moci mají přirozenou tendenci posilovat svou pozici na úkor společnosti – a to bez ohledu na to, zda se nazývají demokraté, komunisté, křesťané, soudci nebo zákonodárci. Tento základní rys lidské povahy, touha po moci, je potvrzen celými dějinami. Respektuji demokracii, a právě proto principiálně nedůvěřuji jednotlivým mocenským složkám. Důvěřuji pouze tomu, že se navzájem dokáží vyvažovat a kontrolovat. Pokud tato kontrola funguje a vytváří rovnováhu, demokracie je funkční. Pokud ne, demokratický systém postupně degeneruje. Jak to poznáme? Stačí se podívat na výsady jednotlivých složek moci, jejich společenský status a zajištění, a srovnat to s postavením občana vůči těmto zástupcům delegované moci. Není žádný důvod, proč by určitá skupina lidí měla trvale mít více privilegií než jiná.

Od dob zakladatelů moderních společností uplynulo mnoho let, ale tento princip stále platí. Skeptický přístup k lidské povaze se opakovaně potvrzuje. Demokracie je otevřený systém umožňující nepřetržitý vývoj. Je to forma společenského učení, která počítá s chybami a nastavuje prostředí pro svobodnou diskusi a sebekorekci.

Zvažme, jak pravděpodobné je, že dnes, v roce 2024 v České republice, opravdu víme, co je správné a co nesprávné. Dějiny lidského myšlení jsou plné omylů, a i ti nejchytřejší a nejvzdělanější lidé vytvářeli myšlenky, které se později ukázaly jako chybné. Naši potomci se budou jistě divit, jak jsme o mnoha věcech uvažovali. Jedinou obranou proti těm, kdo tvrdí, že vědí, co je správné, je fungující systém podporující otevřenou diskusi a trvalé společenské hledání správné cesty.

Suverénem v demokracii je lid, nikoliv experti nebo elita. Lid však představuje průměr – průměrná je i jeho rozumová úroveň, vzdělanost, míra charitativnosti, a dokonce i sklony k trestné činnosti. Expert může mít nesrovnatelně větší vhled do své oblasti, ale v demokratickém systému má rozhodovací pravomoc lid. Proto mi demokracie jako systém neustálého učení a zdokonalování dává smysl. Naopak, u expertů vidím riziko sklouznutí k autokracii. Ať slouží, ale nechtějí trvale vládnout nebo rozhodovat.

Příkladem integrace běžného občana do expertní oblasti může být soudce z lidu, který má zprostředkovat laický pohled na trestní věc. V USA má volená porota podobnou roli – vyjadřuje se k vině či nevině obžalovaného a reprezentuje názor běžných lidí, zatímco soudce je spíše dohlížitelem a koordinátorem, který zajišťuje, aby celý proces fungoval podle zákona. To je příklad demokracie v praxi.

Jak hodnotit současné události? Klíčem je kontrola moci a trvalé učení společnosti. Pokud si lidé zvolí zástupce s kleptomanskými sklony či patologickým lhaním, mají příležitost se z toho poučit, a to je podstatné. Pokud to nedokážou, dostanou další příležitost – a další. Absolutní hranicí je však jakákoli snaha omezit svobodnou diskusi nebo potlačit mechanismy vzájemné kontroly. Jedinou legální cestou, jak se lid může vzdát svého práva vládnout, je dobrovolné odevzdání moci expertům. A právě toho se obávám.