Nedlužíme něco svým dětem i lidem kolem?
Jsme příklad hodný následování či odstrašující?
V každé době je o koho se opřít, vždycky tu byl někdo, kdo ostatním ´svítil´ (Komenský, Masaryk, Havel).Teď jen zbývá zamyslet se nad tím, zda taky něco pořádného zůstane po nás.
Co dlužím svým dětem a nejenom jim, jsem si začala uvědomovat na veřejných setkáváních s filosofem Janem Konfrštem. V sále vždy převažovali lidé nezadaní, osamocení, často bezradní až zoufalí. Přesně taková jsem tenkrát byla i já.
Co to tady děláme? šlo mi jednou hlavou. Dokola rozebíráme, co nás trápí, hledáme cestu dál…Ale život přece není jenom o slovech... O čem si dokola povídáme, to je třeba začít už konečně žít i v praxi! A konkrétně já? Co ukazuji svým dětem? Co žiji? Jsem příkladem hodným k následování nebo jen ubohá troska a tím pádem svým dětem dobrý vzor pořád ještě dlužím?
Dvacet let v manželství s netolerantním agresorem, kdy jsem jenom uhýbala a podřizovala se, abych vztah přežila a co nejvíc ochránila děti, i to byl příklad - jenže jenom odstrašující. A moje přání, aby si z toho děti vzaly, že to co jsem žila já, ony nikdy nesmí dopustit? Ano, takové přání jsem měla, jenže příklady táhnou…
Abych tady na světě k něčemu byla, musela jsem opustit ´bojovou´ formu žití: nepodřizovat se agresorovi, který do rukou nabízených ke spolupráci jenom kopal. Padlo jasné rozhodnutí: být dobrým příkladem, to je nejenom možnost! Je to moje povinnost!
Cesta k láskyplnému a moudrému životu je: vyjít z pozice oběti (přestat nadávat i naříkat), nepodílet se na agresivních modelech vztahů (neubližovat druhým ani nenechat ubližovat sobě), dostat se z nemravných potyček do mravního nadhledu: abych nevinila, nesoudila, nepomlouvala, neutápěla se v negacích.
Nezůstala jsem jen u teorie, řádné věci jsem aplikovala v praxi, až jsem si došla k ´daru´ - pár let po rozvodu jsem se setkala s úžasným mužem: a to, po čem jsem tak dlouho toužila, teď už patnáct let společně žijeme…
A že děti a vnoučata nám nejenom říkají, že jsme pro ně vzorem, jak pěkně žít, ale projevují i odvahu nezůstat jen u slov a sami se z hrubostí uvolňují a krásné vztahy budují? Ano, dluh ke svým dětem se zdá splacený.
Ale to není konečná. S manželem vnímáme další dluh, závazek – z bojového naladění do módu normálnosti pomáhat celé společnosti.