Na forenzním oddělení

Na forenzním oddělení patologie Národního jazykového ústavu začíná pracovní den. Zřízenci ještě domývají místnosti piteven a dezinfikují nástroje. Profesor Horký dopíjí ranní kávu a přemýšlí o roztržce se svou ženou kvůli chystané dovolené. Jak stárne, zjišťuje, že svůj volný čas nejraději tráví na chatě. Cestování daleko od domova ho stále více unavuje. Nejraději má procházky po lese se svým psem, čtení knih a práci na zahradě. Tam si nejlépe odpočine. Už není žádný mladík a cestování ho zmáhá. Stále více se přiklání k přísloví: Všude dobře, doma nejlépe.

I když se jeho myšlenky ubírají tímto směrem, automaticky si dezinfikuje ruce a navléká pracovní rukavice. Je to dlouhodobá rutina. Ví, že kdyby něco zanedbal, mohl by od infekčního materiálu, se kterým denně pracuje, chytit silnou infekci.

Přichází jeho asistent, doktor Kupec. Je trochu zadýchaný, protože dnes musel ještě odvézt děti do školky. Pozdraví se a protože vědí, že mají dost práce, plynule přejdou do pracovního hovoru.

„Tak co tam máme dnes?“ ptá se profesor.

„Včera dorazil text od pana Zdechovského, Intimní doteky. Má to být nějaká sbírka básní, ale zdá se, že exitovala na nedostatek zájmu. Máme vyloučit podezření, že šlo o cizí zavinění, pomluvu nebo špatnou recenzi.“

Dávají se do práce. Profesor Horký vyzve svého asistenta, aby udělal stručné shrnutí.

„Tahle sbírka,“ začíná Kupec, „je zvláštní případ. Na jedné straně se o ní píše jako o prostých verších o nás – lidech, na druhé straně i vstřícné recenze přiznávají, že jde o poezii, která se zařezává jako střep a zanechává hořkosladkou chuť. A pak je tu čtenářská obec, která ji hodnotí jako téměř nečitelnou, až žumpózní. To je fascinující rozptyl.“

Profesor Horký se zamračí. „Nešlo by to trochu lidsky? Co to je žumpózní?“

„Omlouvám se,“ reaguje asistent. „Žumpózní není spisovné slovo. Je to slangová, expresivní deformace slova žumpa – tedy něco špinavého, odpudivého, nízkého, nevkusného. Vyskytuje se to v reakcích některých čtenářů.“

Profesor spokojeně kývne, uchopí skalpel a dává se do práce. Po třiceti minutách soustředěné činnosti si udělá krátkou přestávku na cigaretu. Ještě závěr a bude hotov s první ranní zakázkou. Je to přesně tak, jak mu jeho dlouhou praxí nabytá intuice říkala už před prvním řezem. Ta sbírka exitovala zcela přirozeným způsobem – na nedostatek čtenářského zájmu. O žádný trestný čin se nejedná. Dodejchala. Stejně byla astmatická.

„Co tam máme dál na dopoledne?“ ptá se. „Nějaké starší texty od Jandourka a něco od Mitrofanova. Už to tady máme delší dobu, musíme s tím něco udělat.“

Profesor Horký típl cigaretu, nasadil si brýle a pokynul asistentovi.

„Tak se do toho pustíme. Jandourek… ten už tu leží dlouho. Začíná se kazit.“

Dr. Kupec přikývl. „U něj to bude klasika. Přirozený rozklad způsobený nadměrným moralizováním. Text se udusil vlastní sebejistotou.“

„A Mitrofanov?“ zeptal se profesor.

„Ten je odolnější,“ zamyslel se Kupec. „Ale i tak – příčina smrti bude nejspíš chronická předvídatelnost. Dlouhodobé opotřebení. Srdce mu tlouklo, ale už bez překvapení.“

Zřízenec Karel, který to slyšel za dveřmi, jen zavrtěl hlavou: „To bude smrdět až na chodbu.“

A tak pokračovalo dopoledne na forenzním oddělení Národního jazykového ústavu. Další den, další texty, další pitvy. Rutina, která nikdy nekončí.

Tak nějak vypadá dopoledne na forenzním oddělení Národního jazykového ústavu v Praze 5.