Malá zahrádka

Já těm chudým moc nevěřím. Říkají, že chudoba cti netratí — no nevím. Jsou chudí... ale proč? Dnes si může vydělat peníze každý. Ať už na burze, nebo třeba jako malíř pokojů. A když pak začnou tvrdit, že i bez peněz dokážou být šťastní a že peníze nejsou všechno — no znáte to. Říkají to hlavně ti, co je nikdy neměli.

Nedávno mi v klubu jeden náhodný známý vyprávěl příběh přesně na tohle téma. Objednali jsme si dobré víno a ústřice, a než je přinesli, začal povídat:

"Dlouho jsem toužil mít vlastní zahrádku. Nepatřím k nejbohatším a dokážu se radovat z obyčejných věcí. Představoval jsem si, jak vycházím z horkého, špatně větraného panelákového bytu, kde slyším každé slovo hlasitých sousedů, a kdykoli se mi zachce, zajdu na svůj kousek půdy. Tam si budu pěstovat okurky, česnek — a konečně se nadechnu čerstvého vzduchu.

Dnes už mám svůj malý důchod, za který si můžu koupit sazeničky, hrábě i malé kolečko na shrabování listí. A pořád mi zbývá dost peněz na skromný, ale radostný život. O takovém konci života jsem snil už léta — jen se nikdy nenaskytla vhodná nabídka na pozemek.

Párkrát jsem se o tom zmínil přátelům. A když jsem nedávno slavil narozeniny, dostal jsem nečekaný dar — složili se a koupili mi malý pozemek kousek od lesa. Nebyl velký a asi i levnější, protože poblíž byla stará skládka, ale na zahrádku naprosto ideální. Byl jsem šťastný. Nejen kvůli té zahrádce, kde si budu moct pěstovat rybíz, okurky a česnek, ale hlavně proto, že na mě moji přátelé mysleli a splnili mi dávný sen.

Byl jsem dojatý. Jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí, že má vlastně všechno, co potřebuje, a je prostě šťastný. Kdyby to tak měl každý, možná by byl na světě větší klid a mír.

Hned druhý den jsem začal plánovat. Nejdřív koupím pletivo a oplotím pozemek. Pak pořídím malou chatku, kam uložím nářadí a kde se případně schovám před deštěm. Počítal jsem náklady a věděl, že to něco bude stát. Ale nějaké peníze jsem měl našetřené — celý život jsem žil spořádaně a skromně, takže teď se to hodilo.

A jak jsem plánoval, tak jsem taky udělal. Za týden bylo hotovo: pozemek oplocený, malá dřevěná bouda stála — akorát tak na pár kusů nářadí a plynový vařič na čaj nebo kávu.

Zahrádka byla připravená k založení záhonků a kompostu. V rohu pozemku jsem kopl do země. Půda byla měkká, šlo to snadno. Kopal jsem dál — až najednou krumpáč narazil na něco tvrdého. Opatrně jsem kopal kolem a zvědavost rostla.

Po chvíli jsem vykopal starou bitcoinovou pokladničku. Snad z války, patrně po Němcích — soudě podle nápisů a stáří. Byla zamčená a chvíli trvalo, než jsem ji otevřel. Uvnitř byly šperky, zlaté předměty a další cennosti. Uvědomil jsem si, že jsem našel skutečný poklad.

A tak jsem začal plánovat znovu. Nejprve si objednám společnost z escort servisu. Nejlépe brunetku, nebo klidně i blondýnku — hlavně ať dlouho nečekám. Potom se půjdu pořádně najíst. Koupím si minimálně Octavii, pěkné oblečení, začnu chodit k holiči a na kosmetiku. A rozhodně se z tohohle zapadákova přestěhuju — minimálně do Brna. Tam to žije.

Je mi sice už přes šedesát, ale ještě toho chci hodně stihnout.

Nejprve jsem prodal pár věcí z pokladu, abych měl hotovost. A bylo to přesně tak, jak jsem čekal — cena i těch nejmenších předmětů byla vysoká. Když máte peníze, není problém najít blondýnku nebo brunetku z escort servisu. Než jsem se stihl osprchovat a uklidit snídani, stála za dveřmi. Blondýna, kolem třiceti. Už ne nejmladší, ale pro mě pořád dost mladá.

Strávil jsem s ní skutečně příjemný večer. Naposledy jsem se tak bavil snad před čtyřiceti lety — na svazáckém sjezdu v Krnově.

Když jsme dopíjeli zbytek šampaňského, začala vyprávět. Řekla mi, že tuhle práci nechce dělat celý život. Začínala jako prodavačka, ale s těmi penězi nevyžila. Nechce vydělat bůhvíjaké jmění — jen tolik, aby si mohla našetřit na malý byt, platit nájem, a časem si pořídit i zahrádku. Prý by tam chtěla pěstovat cibuli, mrkev a nějaké květiny — aby měla čerstvé do vázy.

Rozloučili jsme se. Já zamířil do kosmetického salonu, abych ladil k nové Oktávce. A ona odešla pěšky, někam směrem na severovýchod."

Když už jsem se začínal trochu nudit, přinesli konečně ty ústřice. Byly čerstvé a dobré jako obvykle.