Kanci z Karlových Varů
Když jsem ve Varech, chodím na Linhart dívat se na kance. Vyjedete z města přes Tuhnice směrem na Plzeň, ale místo odbočky ke Svatošským skalám pokračujete ještě asi pět minut a pak prudce odbočíte vlevo do lesa. Za chvíli, po krátkém stoupání, jste skoro na místě. Dnes už můžete za pár korun zaparkovat na odstavném parkovišti – a pak už vás čeká jen klidná, příjemná procházka.
Nejprve minete restauraci Linhart, naproti je atrakce pro ty, kdo mají rádi trochu adrenalinu a lezení po stromech. Dál míjíte oboru s daňky – klidně se pasou, schovávají se ve stínu. A o pár kroků dál narazíte na další velkou, oplocenou oboru, nad kterou vede dřevěná lávka. A z té lávky, v bezpečí a relativní blízkosti, je všechny uvidíte.
Ty filmové hvězdy, načančané hvězdičky, opilé návštěvníky festivalu, kteří se těší na další bujarou noc v Puppu. I z výšky cítíte, že trochu smrdí. Mají tlustou kůži, kterou prokousne snad jen pořádný ovád se sosákem jak z ocele. Sedí v kavárnách, nechávají se fotit. Jiní kanci – nebo spíš kanečci – se mezi nimi mísí a nechávají si podepisovat jejich fotografie. Ty si pak doma v kančích obydlích dávají hned vedle bukvic. Když pak přijedou jiní kanci na návštěvu, chlubí se jim těmi podpisy.
Kanci mají rádi filmy. Zírají na ně, většinou už je viděli mnohokrát, ale dívají se znovu. Stojí na to i fronty. Jsou tam kanci domácí i z dalekého okolí – z Prahy, a dokonce i pár exotických z Ameriky. Ti předstírají, že je ta obora s ovády nadchla a že v Hollywoodu nic podobného nikdy neviděli. Tam prý mají jen obyčejné komáry a občas nějakou mouchu z Mexika. A proto jezdí přes oceán až do Varů a vykládají o tom každému vlezlému reportérovi do televize.
Večer se opíjejí a lezou po sobě. Všichni předstírají, že rozumějí filmu. Kanci-režiséři jsou obletováni, protože jiní kanci doufají, že je obsadí do nějaké další prasárny.
Místní, kteří vědí, jak to chodí, se jdou dívat na kance na Linhart. Ti, kteří to neznají, jdou nejdřív do Varů – na Kolonádu nebo k Termálu. Tam se tlačí, potí se a nechávají se odírat místními obchodníky s prošlým jídlem a pitím. Platí velké peníze za předražené hotely, zmrzliny a obědy a tísní se na úzkém prostoru. Někteří tam chodí opakovaně a ještě jim nedošlo, že ti praví kanci – ti smradlaví, s tlustou kůží a štětinami – jsou na Linhartu.
Já jim to přeju. Za ty své filmové prasárny, co dávají v ČT a na Netflixu, si to zaslouží.