Kam kráčí státní školství

Hurá do soukromého sektoru

Jsou v životě momenty, které něco v člověku spustí. A jakmile se to stane, už není cesta zpět a otevřené kanály nelze znovu uzavřít. Mě se toto stalo při čtení článku, který útočil na celý koncept státního monopolu na školství. Autor v článku vyzývá všechny, komu na vzdělávání záleží, aby ho přestali podporovat. Jen tak se zlepší. Státní podpora totiž brání vstupu konkurence. Tvoří zapšklé panáky, kteří si sedí na svých místech, a bojí se novot.

Škola je důležitá, říkala to už Marie Terezie. Hlavně je potřeba ty děti někam dát, aby neběhaly po ulici. Proč je důležitá, to nevíme. To, co se ty děti učí, jsme už dávno zapomněli a stejně je nám dobře na světě. Škola je opruz. Děti nemá co bavit. To je ta nejdůležitější lekce.

Slovy záporné postavy z Harryho Pottera Dolores Umbridgeové. Hrdina se jí ve třídě vzteká, k čemu mu ta teorie bude v reálném světě. Tahle konkrétní kniha je docela nuda, ale krásně vystihuje onu myšlenku, že hlavní lekce školy je dostat do dětí vědomí, že:

• všechno je nemá bavit

• nemusíte rozumět pravidlům, hlavně je dodržovat

• neptej se, k čemu ti to je, hlavně se to nauč.

Platí lidé za vzdělání?

A pak přišel tento článek. Autor v něm prohlásil, že vzdělání je ten nejcennější statek ve společnosti. A že lidé si to budou uvědomovat stále víc. Protože pracovní trh bude vyžadovat dovednosti a znalosti, které škola neučí. Protože trh je dynamický a státní školství strnulé, nůžky mezi tím, co učí škola, a mezi vzděláním, za které lidé platí v dospělosti, se budou rozevírat. Už teď se to děje. Lidé si odkroutí 9 let na základce, 4 roky na střední. Pamatují si možná to, s čím se dostali na vysokou a co tam použili. Někdy ani to ne. A potom platí za rekvalifikační kurzy, chodí do jazykovky, navštěvují školení a čtou knihy o osobním rozvoji. Takže za vzdělání platí dvakrát. Jednou ze svých daní za to školní, za to, které je jim dnes k ničemu. A podruhé za to užitečné. Přesto své děti pošlou do systému mlčky a s poučením, že „uč se, škola je důležitá.”

Také vědomosti mají svou cenu

Když jsem psala web pro kurzy osobního rozvoje pro děti, hlavní námitka rodičů zněla: “To, co učíte, je důležité. Ale měla by to učit škola. Nechci další kroužek.”

No jo, ale ona to neučí. A proč?

Protože nejsme schopni opustit představu, že vzdělání je něco, na co máme právo a nebudeme za to platit.

Cesta zpět už není snadná

Jakmile jsem jednou přešla do soukromého sektoru, už se mi nedaří myslet postaru. Jako elita, která ví, co je pro lidi nejlepší. Protože podnikatel a marketér, který takto myslí, hodně rychle skončí. Nemůžete podnikat, a přitom nevěřit trhu. Věřím, že lidé ví, co je pro ně nejlepší. Pokud tedy nechápou, k čemu jim a jejich dětem jsou školní vědomosti, tak buď mají pravdu a je třeba kurikulum překopat. Nebo pravdu nemají a pak je na nás, abychom jim to vysvětlili. Umíme prodat lidem nesmyslnou zelenou energii, předražené koblihy nebo iPhony. Schopní marketéři umí prodat všechno. To opravdu neumíme lidem prodat vzdělání? Když už do té školy chodí, když už to státní školství máme, nechceme jim vysvětlit, že si ho mají vážit?

Problémy státního školství

A tady se vracíme k těm penězům. Možná chceme, ale nemáme na to. Víc, než polovina učitelů je vyhořelá, ti mladí a nadšení se sdírají z kůže, aby o víkendech brali další joby. Platy učitelů se teď zvýšili, ale stále se i po pár letech praxe nedostanete daleko přes 26 tisíc čistého platu. Uživte z toho rodinu. Na to jste 5 let studoval. Pokud děláte do výše svého platu, dobrá. Ale učitel, který dělá do výše svého platu, nevymýšlí nové postupy, neplánuje skvělé hodiny, nevede žáky k historickému myšlení. A rozhodně nemá čas je přesvědčovat, že se to mají učit a proč je to důležité.

Druhým problémem je nulová vize pokroku. Když pracujete a svou práci milujete, chcete se posouvat někam dál. Pocit naplnění z osobního rozvoje je jedním z hlavních hnacích motorů. Jako učitel se můžete zlepšovat, jak chcete, ale nikdo to neocení. Na platu, ani na prestiži. Pozice stejná, peníze stejné jako Máňa ve vedlejším kabinetu, která nedělá nic navíc. Tak k čemu to?

Do výše svého platu, pane učiteli?

Když jsem jednou přešla do soukromého sektoru, nešlo se vrátit zpět. Zvykla jsem si, že nabízím službu a lidé mi za ní zaplatí. Že je na mně, abych je přesvědčila, že mou službu potřebují. To, kolik jsou za ni ochotni zaplatit, vyjadřuje to, jak jsou spokojeni. Jak moc si mé služby nebo mého produktu cení. A hlavně už se mi nechtělo pracovat zadarmo. Začalo mě i trochu žrát, kolik skvělých lidí ve státním školství zadarmo nad výši svého platu dělá. Často navzdory vedení, společnosti, rodičům a žákům samotným.

Seděla jsem takhle jednou na konferenci věnované budoucnosti výuky dějepisu. A cítila jsem, že je něco trochu špatně. V sále seděli učitelé různých stupňů, historici, didaktici – autoři různých projektů. Já se rozhlédla kolem a ptala se, jak je možné, že naše školství není nejlepší na světě, když v něm působí tak skvělí lidé? 

Ta místnost byla plná kreativních, inteligentních, samostatných a motivovaných lidí. Kdokoliv z nich by své nadání a vzdělání mohl zpeněžit v soukromém sektoru – stačilo by chtít. Kdyby na konferenci přišel jeden nápaditý ředitel školy a řekl by: pojďte se mnou založit skvělou soukromou školu, já vám zaplatím, kolik si zasloužíte. Měl by super tým. Mohl by nastavit školné tak, aby se mu vyplatilo platit své učitele královsky, tak jak si zaslouží.

Proč to děláme?

Školství totiž spoléhá právě na tyto lidi. Oni ho drží nad vodou. Lidé, jejichž práce je financována nikoliv podle přesně dané hodinové sazby nebo podle normostrany, ale podle tabulek. Ředitel vzdělávací nebo vědecké instituce má možnost ocenit své pracovníky, kteří jsou produktivnější, ale neděje se to vždy. V praxi pak učitelé, kteří tvoří úžasné materiály, účastní se skvělých projektů a inovují výuku, dostávají stejné ocenění jako ti, kteří se jen vezou. Školy s nejlepšími učiteli vůbec nemusí být ty, kde dostávají učitelé nejlépe zaplaceno. 

Co proti tomu můžeme dělat?

Co takhle to nedělat? Chápu to. Když skvělí učitelé přestanou odvádět svou nadstandardní práci, tak je nikdo postrádat nebude. Na jejich místo přijdou ti vyhořelí a systém pojede dál. Pak je otázka, zda skutečně společnost ty vědomosti, které nabízíme, tak jak je nabízíme, potřebuje. Protože pokud se někdo obává, že je nahraditelný, zpravidla nahraditelný je.

Nevyzývám zde své kolegy na školách, aby přestali odvádět skvělou práci. Možná spíš volám po tom, aby trochu víc přemýšleli nad tím, jak svou skvělou práci prodat veřejnosti. Aby začali pokukovat po soukromém sektoru – zda nemohou své znalosti a dovednosti taky lépe prodat. Aby se zajímali také o soukromé školy, které jim třeba lépe zaplatí a které mohou přinést do systému tolik potřebnou liberalizaci. Aby hlavně nezačali svou práci, kterou odvádějí navíc, považovat za samozřejmou. Aby si našli školu, na které to vedení ocení i finančně. Aby nejlepší učitelé pracovali na školách, kde dostanou nejlépe zaplaceno.

A na všechny, kdo jako já pracují na univerzitě, aby o sobě nesmýšleli jako o elitách. Aby se víc ptali veřejnosti, co chce znát. Proč to chce znát. A do úmoru vysvětlovali, proč má veřejnost znát právě to, co my učíme a o čem píšeme. A pokud to sami nevíme, tak se nad tím nebáli zamyslet. Ale to je otázka na jindy.

Kam dál?

Pokud chcete vědět, co ti nejlepší učitelé dějepisu vymyslí, podívejte se třeba na můj článek o tom, jak se dnes učí dějepis. Třeba na ně budete pohlížet trochu jinak.