Jedna osa stačí

Mezi charakteristické znaky pravice se jistě řadí i nerovnost výsledků, ale to proto, že se jedná o přirozenou realitu života, a proto, že pravice netrpí velikášstvím, na základě kterého by předpokládala, že by bylo žádoucí tuto nerovnost „vyřešit“ anebo že by existovaly prostředky k dosažení takového cíle. Jedná se tedy o pouhé respektování žité reality, chápání praxe života, nikoliv o vzývání nerovnosti nebo dokonce o politický cíl. Nacismus naopak nerovnost považuje apriori za žádoucí a prostřednictvím moci státu ji vytváří a prohlubuje. To se na první pohled může zdát jako protipól komunismu, který výslovně usiluje o odbourání nerovnosti, ovšem prostředky k naplnění této utopie se neliší od prostředků nacistů: použití brutálního státního násilí. Jedni diskriminují negativně, druzí pozitivně, ale vždy s využitím neomezené státní moci.

Jak je vidět na příkladu nacismu a komunismu, který je často diskutován ať pro svoji extrémnost, tak pro dráždivé spojování nacismu s pravicí, kategorizace politických ideologií a přesvědčení podle cílů nedává praktický smysl. Společnost jako objekt zkoumání nebo subjekt hlásící se k nějakému politickému směru je vždycky dynamická, a tak takové plánování konečných cílů je zjevně bláhové. Naopak podstatné jsou právě prostředky, jejichž použití je pro dosahování nedosažitelných cílů ospravedlňováno a které pak jsou nasazovány v politické praxi. Je proto méně užitečné soustředit se při kategorizaci politických směrů na cíle, které se nedosahují, a více právě na prostředky, které se uplatňují a projevují.

Pravice, která chápe omezené možnosti člověka vytvářet realitu okolo sebe nebo dokonce přímo sebe samého – dokáže rozpoznat nedosažitelné a strpět neovlivnitelné, tedy chápe absurditu konečných cílů – nepovažuje za smysluplné využívat moc státu coby nástroj naplňování takových cílů. Je-li základním dělením politického spektra jednorozměrná osa levice-pravice, může být taková osa dělením úplným, i pokud se za účelem vystižení různých rolí států pro naplňování různých cílů vytvářejí komplexnější politologická schémata. Pravice znamená méně státu, menší zasahování do přirozeného vývoje společnosti, její menší ovlivňování. Levice představuje objemný stát, využívání státní moci k domnělému vylepšování nedokonalé reality – etatismus anebo paternalismus. Toto základní rozdělení se přitom rozhodně netýká jen ekonomiky, ale i společenského uspořádání.

Zavedení vícerozměrných schémat pro popis politické mapy je jistě užitečné pro politologickou historiografii nebo píárové vymezení se, prakticky ale může přinášet méně vhledu než důsledné sledování klasické pravo-levé osy, která pro praktické zohledňování záměrů využívání moci státu může přinášet nejpřímější odpovědi. Ať už jde o zavádění redundantní osy autoritářství-liberalismus (pravice z principu omezování moci státu autoritářská nemůže být), nebo dokonce principiálně nekonzistentní osy konzervatismus-liberalismus (protože se nejedná o protipóly: konzervatismus je skeptický k státnímu zasahování do přirozených společenských vazeb, klasický liberalismus zásahy státu odmítá jako výchozí princip). Ale i zdánlivě smysluplná kategorizace konzervatismus-progresivismus se ukazuje jako nadbytečná, pokud konzervativci státní ovlivňování chodu dějin považují za krajní volbu, zatímco progresivci státem vynucují kýžený pokrok – pořád se jedná jen o jinak nazvanou osu pravice-levice.

Podobně je na tom známý systém 8 hodnot, ve kterém se kromě osy trh-rovnost znázorňují tři osy další: národ-svět, svoboda-autorita, tradice-pokrok. Jak už bylo vysvětleno, osa svoboda-autorita je společenským ekvivalentem osy trh-rovnost, protože jak autorita (z principu), tak dosahování rovnosti výsledků vyžaduje využití monopolu státní moci. Podobně ovšem i národ-svět (nacionalismus-internacionalismus) vystihuje míru státního zasahování, kdy internacionalismus rozšiřuje státní zasahování dokonce o úroveň nadstátních celků (někdy dokonce coby nadnárodní náhrada za z hlediska subsidiarity přijatelnější národní moc). Osa tradice-pokrok je sama o sobě dvojznačná: Pokud jsou tradice nebo pokrok vymáhány státním zasahováním (tradicionalismus, progresivismus) navzdory přirozenému vývoji společnosti, jedná se v obou případech o levicový přístup. Oproti tomu konzervatismus nebo klasický liberalismus respektují jak tradici, tak pokrok, pokud se jedná o autentický projev společenského stavu anebo vývoje věcí.

Jako obsahově zmatečné se pak jeví spojení jako „progresivní pravice“ nebo i „autoritářská pravice“, protože oba takové přístupy mohou být z principu státního zasahování chápány jako pravicové pouze částečně. Za extrémní a utopické póly politického spektra mohou být vlevo považovány anarchismus nebo komunismus, protože ty neuznávají žádné, ani svobodně vzniklé vztahy mezi soukromými subjekty, je-li jeden silnější než druhý, protože není naplněn požadavek ekvitní rovnosti. Na druhé, pravé straně je extrémní a utopickou představou anarchokapitalismus, protože v mezinárodním uspořádání založeném na existenci národních států není jednostranné zrušení státu jako takového (včetně jeho obranných složek) udržitelné. Mimoběžným (a proto zavádějícím) termínem je spojení „konzervativní komunismus“ pro prosazovaný neustávající státní útlak v rámci trvajícího reálného socialismu, bránícího autentickému zohlednění/umožnění společenského vývoje.

Nadále tedy platí, že levice je pokrokářská, protitržní a internacionalistická, a pravice reakční (konzervativní, klasicky liberální), protržní a národovecká. Všechny mixy jsou možné, ale jedná se pak o různé pravo-levé hybridy zajišťující vyplnění celé pravo-levé osy.

Obrázek: Image by Freepik