Jak můžou ti Američani vůbec ráno vstát z postele?

Dětské otázky mě někdy děsí.

A nemusí mi je klást ani můj přemoudřelý syn, který v šesti letech touží pochopit, kde všude jsou komunisti a proč muslimové nemají rádi holky.

Někdy stačí naprosto jednoduché otázky, které se vyloženě nabízejí.

V našem repertoáru se totiž nachází dvě pohádky, které v dětské hlavičce vytváří podivný zmatek - Pocahontas a Spirit – divoký hřebec. Jedna se odehrává kolem roku 1611 a druhá o nějakých dvě stě let později. Ani jedna si rasismus a kolonizaci nebere za svou hlavní dějovou linku, ale v obou z toho běloši vycházejí zle.

V 17. století běloši přijdou, zemi prohlásí za svoji, kopou, kácí, drancují a zabíjí ty, kdo jim stojí v cestě. Ale v Disneyovské Pocahontas se ještě najde mezi Angličany dost smířlivých, kteří nechtějí s indiány bojovat a nechají se od nich o lecčems poučit. Dětem kupodivu na počínání bílých kolonizátorů po příchodu na břehy budoucího státu Virginie nepřišlo nic divného.

Zato pohádka o divokém koníkovi z 19. století, to už bylo jiné kafe.

Tady už se nacházíme v době, kdy se bílí příchozí nepovažují za anglické kolonizátory, nýbrž za americké obyvatele. Octneme se na divokém západě. Hlavní záporák je bezcitný plukovník, který kromě toho, že krotí divoké koníky, tak krotí také zemi s „trpělivostí a disciplínou, která malomyslným politikům ve Washingtonu chybí.”

Pěkný proslov, sama bych to nenapsala lépe.

(přikládám úryvek plukovníkova proslovu - i dětem došlo, že nemluví o koníčkovi, ale o něčem jiném...)

Indiánům, kteří se mu staví do cesty, vypálí vesnici, protože se nechtějí americké nadvládě podvolit. Protože západ bude zkrocen a železnice povede až na západní břeh. Víme, jak to dopadlo. Víme, kde jsou nebo nejsou dnes ti indiáni.

A když přišly ty dětské otázky, rodič musel odpovídat poctivě.

Proč na ně ti pánové útočí? Proč jsou na toho koníčka tak zlí? A proč toho indiána zajali? A proč ho svázali? A proč jsou ti pánové zlí?

Přitom v té pohádce jsou zvířata a indiáni a potom „lidé, jako jsme my.“ A ti jsou zlí, do jednoho.

Protože i ti nejhodnější američtí osadníci, kteří koníčka neřežou bičem, nýbrž vřele plácají po šíji, jsou zlí. Nemají tam totiž co dělat, nemají ho držet uvázaného, nemají co krotit koně, nemají co krotit zemi, nemají ji co zabírat.

Ta pohádka není prvoplánová, je taky docela stará. Neotevírá tyto otázky cíleně, jen to z děje přirozeně vyplývá. Ve většině pohádek o divokých zvířatech je člověk za zloducha. Ale tady jsou ti hodní indiáni a zlí bílí, to je ten zmatek.

A to je ta Amerika, která dneska vypadá úplně jinak.

Když to člověk sleduje, začíná pomalu chápat to americké trauma.

Sama nejsem fanoušek různých antirasistických kampaní a multikulturních hnutí. Zvlášť když nám je někdo nutí. Jako historička si myslím, že srovnání se s minulostí a odčiňování minulosti jsou dvě různé věci. Přičemž ta druhá jen rodí další křivdy.

Ale když se člověk podívá na dějiny koloniálních velmocí, tak jejich trauma chápe. Chápe, že možná něco chtějí odčinit.

Ale my, právě tím, že tuto historii nesdílíme, nikdy nebudeme cítit jejich vinu. Nutit nám podobné sentimenty, nedopadne na správnou půdu.

Máme své historické viny (i když upřímně, v Evropě platíme spíš za svatoušky), svá traumata, ale špatné zacházení s lidmi jiné rasy k nim historicky nepatří.

Ale když člověk kouká na tyto pohádky, říká si, jak můžou Američané vůbec vstát ráno z postele? Když znají tuto svou historii. Když skoncovali s indiány, přišel obchod s otroky. A on i ten rasismus, který následoval po zrušení otroctví a segregace ve 20. století, nebylo to, co si dnes pod pojmem rasismus představíme.

A jak mohou vstát z postele Belgičani s tím, co prováděli při kolonizaci Afriky? Přečtěte si víc v mém článku o dějinách Středoafrické republiky nebo ve slavném románu britského autora polského původu Josepha Conrada Srdce temnoty.

Nizozemci, Belgičané, Angličané, Francouzi – všichni, kdo se podíleli na kolonizace Afrika a Severní Ameriky mají hodně krve na rukou. A vědí to.

Ale co třeba Španělé a Portugalci? Cítíte ze Španělů takové kolonizační trauma, jako z jiných národů? Pravděpodobně ne, a právem.

Jednotlivé kolonizační vlny se od sebe totiž podstatně lišily.

V latinské Americe, když se vyřádili Cortézové a Pizzarové (a nemylte se, byl to hnus, ale trval tak dvacet let) a dovlečené viry a bakterie, tak se začal tvořit skutečný nový svět. Ne jako v severní Americe, kam se prostě přelila západní kultura a převálcovala všechno, co jí stálo v cestě.

V jižní Americe dnes pozorujete nápadnou syntézu španělského a portugalského prvku s tím původním jihoamerickým. Latinsko-barokní chrámy jsou úchvatné a viděli jste už třeba biblické výjevy namalované aztéckým slohem? Ano, obyvatelé museli konvertovat e křesťanství, lépe řečeno ke katolictví, pokud chtěli být součástí nového světa. Ale katolictví narozdíl od protestantství mělo dva trumfy. Zaprvé, u prvních generací konvertitů se příliš nestaralo o jejich vnitřní prožívání, nominální přijetí křtu a pravidelná docházka do kostela stačila. Takže místní kultura a často i staré rituály kvetly dál. Zadruhé, umělo dokonale přijmout cizí prvky a obohatit o ně svou kulturu. A jakmile takový Azték přijal křesťanství a naučil se španělsky, stal se z něj plnohodnotný člen společnosti, žádná segregace. Proto latinská Amerika vypadá tak, jak vypadá dnes. Barevná, různorodá, svá.

Jiná než Španělsko, jiná než Portugalsko, ale i jiná než původní domorodé kultury. Ač je těm původním na první pohled bližší. Jiné je i latinské katolictví, jiné jsou jejich rituály a specifické zůstávají i jejich svátky a vnitřní svět.

Proto Španělé asi narozdíl od Američanů netlačí na antirasistickou pilu. Necítí potřebu. Koneckonců potomci těch, koho kolonizovali, stále žijí svým vlastním životem. Narozdíl od severoamerických indiánů, kteří už ve velké většině nežijí životem žádným.

Inu, sledujte pohádky.

Když na ně s dětmi totiž koukáte podesáté, zbude vám dost času k přemýšlení nad hlubším sdělením, které by vám jinak uniklo.