Jak může dopadnout válka na Ukrajině?

Polovina listopadu je za námi, za měsíc a něco budou Vánoce. Svět nyní pozorně sleduje dění na Blízkém východu a pozapomněl na zemi, která válčí už skoro druhým rokem a která na jaře velkohubě slibovala, že dostanou pod kontrolu Krym, a že kdyby to náhodou nedopadlo, tak Melitopol to bude určitě. Po půl roce intenzivních bojů lze konstatovat, že sice obecně platí, že praxe vždy pokulhává za teorií, ale málokdy byl mezi ní tak propastný rozdíl jako je tomu u jarních slibů a podzimních výsledků protiofenzivy. Položme si proto otázku: jak to tedy dopadlo?

Původně jarní ofenziva se odložila až na léto mj. kvůli výpadkům dodávek zbraní. Německo nechtělo poslat tanky Leopard, teprve po nátlaku NATO nějaké poslalo.

Plán Ukrajiny byl jednoduchý (a vlastně jediný, co připadal v úvahu jako nejlépe proveditelný): prorazit frontu někde pod městem Záporoží, obsadit strategicky důležitý Melitopol a vrazit klín mezi ruskou armádu na Donbase a na Krymu plus v Chersonské oblasti. Zásobování Chersonské oblasti a Krymu by tak bylo znemožněno a Rusové by se museli z těchto oblastí stáhnout.

Ale armáda věčně opilých mužiků, co kradou ve vybombardovaných domech záchody a pračky, jak nám mejnstrým představuje ruskou armádu, se překvapivě poučila z chyb, kterých se dopustila loni, a tak v očekávání útoku se zakopala a zaminovala to, co zaminovat lze. V místech, kde protiofenziva měla začít, vytvořila až tři obranné linie a opevnila městečko Tokmak, jehož dobytí je nutné při postupu na Melitopol.

A výsledek?

1. Ukrajinci sice u obce Orihiv vrazili klín do ruské obrany a přiblížili se k první obranné linii, ale poté se fronta opět zasekla a další pokusy o průraz přinesly ve výsledku pouze strmý nárůst mrtvých, zraněných a zajatých.

2. Už v průběhu protiofenzivy se vynořovaly nejrůznější zprávy, že Ukrajina toho dostává málo a že pokud nedostanou víc, tak Ukrajina prohraje. Pohár hořkosti až do dna si vypil Zelenskij na summitu NATO ve Vilniusu, kde mu nenabídli prakticky nic: jen to, že budou Ukrajinu dál podporovat a že ji do NATO a EU vezmou, až někdy v budoucnu skončí válka. To je útěcha opravdu pořádná...

3. Náčelník ukrajinského generálního štábu Valerij Zalužnyj se nakonec rozhodl situaci nazvat pravým jménem a tak prohlásil, že Ukrajina se dostala do patové situace a že válka na Ukrajině přechází do fáze pozičních bojů výhodných pro Rusko. Všiml si toho kupodivu i mainstream, který dříve o každé dobyté polorozbořené osadě informoval jako o drtivém vítězství. Chudák Zalužnyj ale dostal přes prsty od Zelenského, který se nechal slyšet, že žádná patová situace není a současnou situaci zcela nerealisticky srovnal s charkovskou a chersonskou ofenzivou. Že tehdy Rusové nebyli zakopaní v labyrintu zákopů a schovaní za kilometry minových poli, o tom taktně pomlčel. Spor Zelenskij – Zalužnyj se tak dá chápat jako typickou ukázku rozporu mezi přáním a realitou.

I přes to všechno (anebo lépe právě kvůli tomu) nad celou válkou na Ukrajině visí otázka, kterou si nikdo nechce položit, natož pak pátrat po její odpovědi: Co teď? Co bude dál? Jak tedy válka na Ukrajině dopadne anebo by mohla dopadnout?

Při hledání odpovědi bude užitečné, pokud vyjdeme z toho, co je téměř jisté (i když válka samotná už přinesla nejedno překvapení):

1.) NATO na Ukrajině oficiálně nezasáhne. Bojí se reakce Ruska a třetí světové války, která by vypukla v tom okamžiku, jakmile by jeden voják NATO oficiálně vkročil na Ukrajinu. Z toho se dá usoudit, že NATO bude Ukrajinu podporovat tak, jak to dělalo dosud.

2.) Rusko na dobytí a okupaci celé Ukrajiny nemá kapacity. Vojáci by teoreticky byli, ale to by Putin musel plošně mobilizovat a rekruty vycvičit, a to se mu z mnoha důvodů nehodí do karet (mj. příští rok jsou v Rusku prezidentské volby).

3.) Podpora Západu není nekonečná. Ani ruské zásoby nejsou nekonečné, ale Putin dobře ví, že Rusko je prostě větší a že má víc materiálních i lidských zdrojů než Ukrajina. V opotřebovací válce proto sází na to, že Západ se raději Ukrajiny zřekne dřív, než aby byl do konfliktu zatažen víc, než by si přál. A do té doby Rusko musí vydržet za každou cenu.

Ukazuje se, že Ukrajina už pomalu nemá co nabídnout:

1.) Technika a munice: Ukrajina nepotřebuje desítky tanků, ale stovky až tisíce tanků, aby měla převahu. Celková převaha útočícího se doporučuje 3 : 1, což je číslo, o kterém se Ukrajině v blízké budoucnosti může jen zdát. To samé platí pro další techniku, jako jsou obrněná vozidla, letadla, samohybné houfnice apod. Úspěch anebo neúspěch čehokoliv plně závisí na dodávkách zbraní ze Západu – Ukrajina své vlastní zdroje už dávno nemá. A Západ jednotný není: kromě věčného potížisty Maďarska se od bezmezné pomoci odklání Slovensko i Polsko a v samotném USA se republikáni a demokraté hádají, jestli podporovat nebo nepodporovat. Ale i přes to všechno to není to hlavní, co Ukrajina potřebuje: to jsou vojáci.

2.) Vojáci: Chybějící vojáci jsou to, co hrozí, že se ukrajinské snažení zasekne a zhroutí. Počítejte se mnou: před válkou měla Ukrajina asi 41 milionů obyvatel. Z Ukrajiny podle statistiky Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uteklo celkem přes 6 milionů lidí – mužů, žen i dětí. Pokud odečteme všechny válečné ztráty (vojenské i civilní), lidi kteří už v armádě jsou, obyvatelstvo na územích pod ruskou kontrolou, postižené, důchodce, děti, ženy a osoby, které jsou nezbytné pro fungování státu, zjišťujeme, že lidí, kteří by mohli být mobilizováni, už není mnoho. Svědčí o tom i snahy Ukrajiny dostat do armády bojeschopné muže, kteří před válkou utekli do EU.

Jedna věc je ale počet vojáků, druhá věc je počet pořádně vycvičených a motivovaných vojáků. Zajímavé svědectví o stavu a bojové morálce ukrajinské armády před pár měsíci zveřejnil instruktor Jan Šafařík, které doporučuji si poslechnout. Zjednodušeně platí, že ti, co chtěli bojovat a kterým na osudu Ukrajiny záleží už buď bojují, anebo padli. Internetem se šíří různá videa (které se dostaly i do mainstreamu), kdy jsou bojeschopní Ukrajinci násilně sebráni na ulici a donuceni jít bojovat. Bojová morálka těch, kdo byli donuceni válčit, je často nízká a tito vojáci se zpravidla řídí heslem „Hlavně ať přežiju!“ A tak pokud můžou, tak dezertují anebo se vzdají, hlavně že nezahynuli. Pro armádu jsou tak spíš přítěží než přínosem.

Další věcí je výcvik takových rekrutů: na opravdový výcvik je potřeba dost času – týdny nestačí, lépe je spíš pár měsíců až rok. Tolik času ale Ukrajina nemá. Ukrajina potřebuje vojáky teď hned, ne až za půl roku až rok. Sice byl nějaký výcvik vojáků v zemích NATO, ale i tak je to kapka do moře.

Vidím to černě: vzhledem k docházejícím vojákům a zoufalému nedostatku techniky Ukrajina nemá moc šanci dobýt ztracená území zpátky.

Nefungující sankce odhalily, že Rusko nelze porazit ekonomicky. Neúspěšná ukrajinská protiofenziva ukázala, že Ukrajina bez přímého zapojení NATO není schopná ruskou armádu vytlačit ze svého území. Ukrajina se tak dostává do slepé uličky, kdy se rozhoduje jestli být nebo nebýt. Co teď? Nabízí se vlastně tyto možnosti:

1.) Pokud bude Ukrajina neustále zkoušet prorazit ruskou obranu, dojdou jí vojáci a v ruku v ruce také zastavení (nebo alespoň výrazné omezení) dodávek zbraní podle hesla: „Nedokázali jste Rusko porazit nebo alespoň vytlačit? Tak proč bychom vás měli neustále podporovat? Sami máme málo!“ A na to právě Putin čeká.

2.) Druhá možnost je kapitulace. Té se ale určitě nedočkáme už jenom kvůli tomu, že by kapitulace byla velmi špatnou vizitkou pro NATO a celý Západ. Po světě by se říkalo: "Podívejte se, křičeli Sláva Ukrajině až do ochraptění, tolik summitů organizovali, tolik podpory naslibovali, tolik zbraní tam navozili a stejně to bylo k ničemu..." A že by fiasko takového rozsahu Rusko obratem využilo, asi ani není třeba zmiňovat.

3.) Třetí možnost – a zároveň jakási střední cesta – je vyhlášení příměří. Věřím, že jen toto je prozatím jediná rozumná cesta, jak ukončit válku. Co by se po vyhlášení příměří mohlo stát?

a) Obě strany by si sedly za jednací stůl a jednaly by, až by se snad na něčem dohodly. (Prozatím nereálné.)

b) Pokud by Ukrajina chtěla získat ztracená území zpět, mohla by po dobu příměří nabrat dech a čerstvé síly. Hrozí ale, že to samé udělá Rusko a klid zbraní využije k dalšímu útoku, aby dostalo pod plnou kontrolu minimálně ty oblasti, které si nárokuje. (Toto je reálnější varianta; konflikt by poté pravděpodobně rozhodl ten, kdo by válku znovu začal.)

Je potřeba si ale uvědomit, že jakékoli – ať oficiální, nebo neoficiální – uznání ruských územních nároků na Ukrajině Západem bude v Rusku považováno za vítězství: získali jsme kus země a zůstal nám. Takže se zde rýsuje velká otázka: Bude to stát za to?

Zkusme si každý sám odpovědět na otázku, jak by šlo válku na Ukrajině za současných podmínek pozastavit a ukončit a co by to stálo. Mně vychází toto:

Pokud chce Ukrajina jako stát existovat dál, bude se muset nějakého území vzdát. Jak velké to území bude, to závisí na tom, co se Ukrajincům podaří vyjednat. (I přes to ale bude její vstup do NATO a EU ve hvězdách.) Pokud bude Ukrajina tvrdohlavě bojovat do posledního muže a poté se vyčerpe úplně, Rusové si po kolapsu Ukrajiny budou moct s ní dělat, co budou chtít. Má rada proto je: jednejte, dokud to ještě jde! Pro mnohé to bude těžké rozhodnutí. Není to totiž volba srdce, ale rozumu.

Volodymyr Zelenskij je opravdu v nezáviděníhodné situaci. I tak by alespoň mohl upustit od názoru, že s Ruskem za žádných okolností nebude jednat. Jednou bude muset jednat. A buď se setká s Putinem jako rovný s rovným, anebo si jako poražený vyslechne ruské požadavky. A že to v tom případě nebude jenom uznání území, které má Rusko aktuálně pod kontrolou, na to může vzít jed.