Blogosvět.cz logo

Italia COVIDisticissima, když není zrovna zima

Postřehy z cest


Benátky-Mestre, červen 2022. Slunce, teplo až výheň. Protivirový vitamín D se tvoří na plné obrátky, protivirové sluneční záření dává covidu i covidismu malou šanci. V ČR máme už zase covidovou svobodu a klid. Teď jsme ale v Itálii, kde dosud panují jiné, vážnější poměry v hlavách i předpisech.

Přijíždíme autem k parkovišti u železniční stanice Porta Ovest, která se nachází za Mestre. Chceme do Benátek vlakem a tady zaparkovat. Velké parkoviště je prázdné, jen tři lidé ve zvláštních uniformách stojí u provizorního stanu a 100 metrů za ním je další stanoviště, kde stojí několik aut. V řadě za sebou. Vypadá to trochu jako "DriveThrough". Žeby něco rozdávali? Začíná kulturní akce? Popojíždím kousek ke stanu. Čert aby se vyznal, jestli jsou to policisté, mají těch sborů nějak víc: Polizia, Carabinieri, Guardia Finanza... Měl bych se zeptat, jestli tady vůbec můžu zaparkovat, abychom nepřekáželi při kulturní akci.

Pán a paní v uniformě však divoce gestikulují. Zastavuji tedy, vystupuji a přicházím k ním. „Buon giorno. Dove posso parcheggiare? Kde můžu zaparkovat?” Opět gestikulace, nefalšovaná hrůza v očích obou. Já přece nekoušu? „Nepřibližujte se, nemáte respirátor,” říká mi ona. Hrůza v očích připomíná filmy o středověku, ve kterých někdo přišel do města ohroženého morem. Držím se tedy v uctivé vzdálenosti deseti metrů a jen se ptám: „Jedeme do Benátek, můžeme tady někde zaparkovat?”

Viditelně se jim ulevilo, že nevezeme mor a že nejedeme k nim. „Jedete odtud vlakem? Ano, zaparkujte, ale tam na pravé straně, tady ne.” Parkujeme a teprve z výšky železniční stanice mi to dochází: Tam je Testovací a očkovací centrum. Lidé, kteří projíždějí auty, jako by si jeli pro hamburger do auta, si ve skutečnosti jedou pro test na covid-19. Přiznám se, že jsem to ještě nikdy neviděl. Můj test na covid proběhl začátkem prosince u obvodní lékařky, dva dny jsem měl teplotu 38,5, z toho jeden den jsem byl unavený a nemohl se soustředit na práci, nějakou dobu kašel. A pak už bylo jen lépe, i pod náporem gramových megadávek vitamínu C, zeleného čaje, zinku a kvercetinu a dalších funkčních, ale naprosto “neschválených a tmářských” terapií, jejichž studie se v kruzích dei covidisti ignorují, protože jejich náboženství jim přikazuje uctívat jediné řešení.

Lidé jako my se nikdy nevzdávají!

La gente come noi non molla mai! To zpívali Italové na plných náměstích v říjnu, když jim značně vypečená vláda nutila nedotestované vakcíny s pomocí povinných samoplacených testů na pracovištích – obden. Sdělovací prostředky Evropy vesměs italské demonstrace, které se tehdy ještě celé týdny nevzdávaly, vymlčely.

Později už testy jako „průkaz bezinfekčnosti“ byly zcela zrušeny a byla zavedena povinnost očkování nad 50 let, doplněná pokutami, přestože žádnou bezinfekčnost nezaručovala. Většina však nejspíš podlehla výplachu nebo podporovala diskriminaci i násilí, protože demonstranti se nakonec vzdali a přestali na náměstí chodit. Došlo dokonce k podivným situacím jako vystřiženým z diktatur. Jeden zdravý Ital jel autem na jih s cílem přejet domů na Sicílii a protože nebyl očkován, nesměl na trajekt ani s testem, nemohl se tedy dostat domů jinak, než podlehnutím vakcinačnímu násilí. To odmítal. Proto se utábořil poblíž trajektu na pevninské straně v Kalábrii. Spal venku, protože do hotelu taky nesměl. Podal žalobu a čekal. Později se ho místním zželelo a přijali ho pod svou střechu. Soud nakonec rozhodl, že v jeho případě nelze bránit návratu domů a musí mu být umožněno vrátit se s testem. Vyhrál, protože se nevzdal. Stalo se někdy na podzim.

Řím, červen 2022. I v létě je v Itálii občas vidět někoho, kdo roušku nesundá ani na prázdné ulici. Masírka tady musela být neskutečně silnější než u nás. Jedeme metrem bez respirátorů, když se dozvídáme, že zrušení povinnosti nošení respirátorů v dopravě bylo zase zrušeno a povinnost platí dál. Ne každý to respektuje: Různě podle vlaku a věku nemá polovina až pětina lidí respirátor nasazený, ostatní ano, přestože ve vlaku metra je neskutečné horko. Dalo by se říct, že někteří Italové tak trpí pro víru. Víru v něco, o čem je už ze studií jasné, že to téměř nebo vůbec nefunguje. I prodavačky v supermarketech jsou nuceny nosit na ústech mascherine. Zákazníci už ne, což je poněkud zvláštní kombinace. Ale díky i za to.

I na Foru Romanu mají někteří nasazeno venku, menšina. Čeho se bojí, když jsou proočkováni prý nejdokonalejší genovakcínou na světě? Asi už v ni nevěří, nebo si zvykli, že la mascherina je součástí jejich obličeje. Nebo slepě poslouchají nevědoucí autority.

Ve Vatikánu bylo poslední rok covidisticky ještě větší dusno než v Itálii. Jeden čas, pokud vím, nebyli v nejmenším státečku světa vítáni ani dvojdávkoví očkovanci, vyžadovaly se dávky tři. Jak to bylo v praxi, když hranice není, těžko říct. I teď vidíme vedle vchodu do Vatikánské pošty vyvěšen dokument o vstupu jen s QR kódem. Platí, neplatí? Nikdo to nekontroluje, takže asi jen zapomněli sundat. „Buď jsi vakcínou chráněn, a potom nepotřebuješ, abych byl chráněn já, nebo chráněn nejsi, a potom po mně nevyžaduj to, co u tebe nefunguje.“ Bůh nediskriminuje, Vatikán s tím byl dočasně v nesouladu. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Všudypřítomné slunce však krásně svítí a je horko. Giallo è il sole e la forza mi dà. Žluté je slunce a sílu mi dá. To se zpívalo v italském seriálu Sandokan – vidíte tam tu fantastickou podobnost našich jazyků?

„Tam za tou budovou bydlí papež“, říká mi místní policista. A tady na náměstí jeden Afričan nebo Afroevropan zpívá, svobodně a bez masky „Aleluja, alelújaaa..“ a točí se dokola. Extáze a radost.

Etrurie – Toskánsko, červen 2022. Tady potkávám skutečného Etruska. V supermarketu a bez roušky. Podobá se etruským sochám, tvář jako vystřižená z doby největší slávy Etrusků. Čekám, kdy už už řekne něco etrusky a já mu ukážu své syny a vybreptnu něco jako „mi klenar“, protože na delší rozmluvu moje etruština nestačí. Mlčí však, je to nejspíš lukumon, mluví ke mně beze slov.

Hrobky Etrusků a muzea ve městech Tarquinia (Tarchuna, Tarquinii), Chiusi (Clevsin, Clusium) a Volterra (Velathri, Volaterrae). V Tarquiniích se nám podařilo vidět nejen „běžné hrobky“, které jsou vždy po schodech dolů a malby na stěnách jsou jen za sklem. Našli jsme i tu nejlepší, kde se nachází etruská „Mona Lisa“ jménem Velia Velcha (tahle) i nefalšovaný démon čili strašidlo zvané Tuchulcha. Viděli jste někdy strašidlo? Tady máte příležitost, pokud se vám hrobka otevře. Je schovaná za hřbitovem a místní květináři před hřbitovem netuší, že tam je. Asi malá šance, že nám bude zpřístupněna? Klepej a bude ti otevřeno: prošli jsme za hřbitov po skryté cestičce s malou nadějí, když tu přijíždí autobus plný Američanů (no masks) a auto italských průvodců (mascherine), hrobka je otevřena a před námi se na zdech v celé své nádheře ukazují – tentokrát nezasklené, téměř živé – obrazy vyprávějící o životě a smrti Etrusků, asi 2400 let staré.

Itálie potěšila krásami (bella Italia, bellissima di tutti, samozřejmě kromě naší země), nepotěšila nadměrným dolováním každého eura z našich měšců (Vergogna! Hanba!), udivila respirátory na ulicích, v supermarketech i muzeích (jen zaměstnanci) a rozesmutnila stavem hospodářství a předlužení, které se trochu propisuje i do toho, co člověk spatří na cestách.

KAREL MACHALA