Epidemie nepoučitelných II

Čekal jsem televizní studia plná kompetentních hostů, kteří vysvětlují, proč se co stalo, a jak co udělat, abychom byli napříště úspěšní a efektivní.

Čekal jsem knihkupectví zaplavená brožurami a knihami o biologii, virologii, imunologii, epidemiologii atp. pro nejrůznější úrovně čtenářů.

Čekal jsem organizované workshopy na mezinárodní úrovni, plné sdílených informací, tipů a triků, jak si nejlépe s virem poradit.

Čekal jsem volně dostupná zdravotní data od státních institucí a spolupráci pojišťoven při mapování aktuální zdravotní situace.

Čekal jsem vášnivé, leč korektní debaty na půdě České lékařské komory.

Někdy je můj pohled pohledem vizionáře, někdy není nic vzdálenějšího pravdě. Skutečnost byla a je taková, že nikdo žádné informace nenabízel, nikdo žádné informace nehledal. Media, bezkoncepční a senzacechtivá, nebyla schopná rozlišit argumenty od plácání do vody, dávajíce prostor těm, kteří se rádi poslouchají a vypadají při tom dostatečně exoticky.

Tak nevím. Byl problém v tom, že je informací málo nebo v tom, že je informací moc? Potíž byla hlavně v tom, že je neumíme hledat a kriticky třídit. Nebylo to jednou, kdy si nějaká útlocitná duše posteskla, že o epidemii viru hovoří každý z odborníků jinak. Co si mám myslet, když mi každý říká něco jiného?

Byli jsme svědky informační smrště a tříbení názorů? Nikoli. Opravdu podložených názorů či pohledů na věci bylo jako prstů na jedné ruce dělníka pracujícího dvacet roků na pile. Vesměs jsme slyšeli domněnky, výlevy pocitů i nekontrolované bláboly, nezasluhující pozornosti.

Do toho zoufalá, nepodložená vládní „opatření“, která jen potvrzovala celkovou nejistotu.

A co nejhoršího jsme sami sobě provedli během období koronaviru?

Děti bez škol a sociálních kontaktů? - Ne.

Bezprecedentní ekonomický propad? - Ne.

Ponechání nemocných distanční samoléčbě? – Ne. Přes všechny obtíže a veškerý amatérismus Ne.

Ponechání umírajících samotě, stejně jako segregace části obyvatel a omezení jejich práv jsou podle mne nepromlčitelné zločiny proti lidskosti.

Ale nejhorší věc, které jsme se jako společnost dopustili, kterou nelze vzít zpět, která je přítomna a která se stane součástí naší budoucnosti, je ta, že jsme nedokázali uhájit vědu jako zdroj objektivního poznání, že jsme nechali nevzdělance relativizovat její hodnotu.

Že jsme z ní nechali udělat posmívanou děvečku pro všechno.

Že jsme ji postavili na roveň manipulativním polopravdám, výmyslům a tlachání bez argumentů.

Zjistilo se ale také, že jsou lidé, kteří dokážou vědecké poznání hájit a kteří se nebojí věcné konfrontace. Doposud nedostali slovo, byli ostouzeni a umlčováni. Naslouchejme jim. Hledejme je a naslouchejme.

Pokud nechceme, naslouchat nemusíme. Připravme se ale na to, že pojedeme trestné kolo znovu. Máte rádi lockdown? Dáme si ho ještě jednou?