DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.2.

Motto: "Doktore... Já lžu, jako když dejchám..."

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

Václav Janda

Spisovatel

28. října v 8:58

183 zobrazení

Napište první komentář

Předcházející díl

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.1. - Blogosvět.cz

KAPITOLA 2.

Zjevil se šéf

Jé... Nazdar... Karle..." pozdravil Ondra až nechutně úlisným hlasem.

Karel neochotně přikývl a zmizel v šenku. A za chvíli si to ten postarší shrbený exhibicionista v červených bermudách s mušličkami a nápisem 'Havai'i I Love You,' v žabkách na nohou a s očepeným hliněným džbánkem v ruce zase kolébavě pleská zpět tou stejnou cestou, kudy přišel.

"He he he... Tak to byl ten votrapa, co na něj nadáváš, kudy chodíš?" kácel se spolužák smíchy. "Ten šedivej polonahej neduživej kašpárek že má bejt ten postrach vaší firmy?" Poklepal si na čelo, chopil se kríglu a zbytek věty už se jen nesrozumitelně roztříštil o zvětralou pivní hladinu.

"Ne tak nahlas, ať nás neuslyší..." čílil se Ondra. "...Ale zasejc to nehuhlaj do teho piva... Néni ti rozumět... Cos to povídal na konci?"

"Ptám se, jestli von tady někde bydlí?"

"Jo. Asi o tři chalupy dál..." vysvětlil Ondra.

Lukáš se konspirativně přikrčil. "Myslíš, že nás slyší...? Co si povídáme...? Co když tu má nainstalovaný nějaký špionážní mikrofony...? A průmyslový kamery... tývole...?" škádlil Ondru.

"Co si třeba raděj posílat pod stolem motáky, hele...?"

Načež se k Ondrovi naklonil, zachmuřil a pološeptem komisně povídá: "Co to mělo jako bejt, tohle...!? Víš, že jsi vstal ze židle, troubo...? A prstama salutoval...? Víš to vůbec, ty pošuku...!?"

"Ty ho neznáš... To je taková sviňa zákeřná, mstivá..," sklonil Ondra znova stydlivě hlavu a chvíli vypadal, jako by studoval letokruhy na desce stolu.

"Ale vždyť já už toho grázla z toho tvýho skuhrání znám pomalu líp než tebe!" přisadil si ještě Lukáš. "Hele, dovedeš bejt tvrďák. Seš přece votřískanej chlap ne? ... Mistr republiky... Kolikrát? Třikrát?"

"Dvakrát... a enem druhý...! Víš dobře že sem titul nikdá nezískal..." zamrčel Ondra.

"No tak jsi byl vicemistr, co na tom?" snažil se Lukáš zahledět do Ondrových smutně sklopených očí. "Poraženej seš sice dvakrát, ale jen jedním chlapem... Přemoh tě jen jeden jedinej..."

"Porazil ňa jednúc... Tehdá byl eště lepčí než já, uznávám. Ale napodruhé už né..! Mlátil sem ho, jak žito. Sotva stál na nohách... Dvakrát ho počítali... Už to mělo byt deset..! Ale ten ksindl ne že by to ukončíl, ale tahal ho na nohy, jak mimino! A pak chvílu nato ide na mňa, že já mám moc napuchlé oko... er-es-cé... Kulové! Prasárna to byla, abys věděl! ... Hnusný podvod! ... Já sem měl jet na tu olympiádu, né on! ... Darovali mu to! Po haluzi! A mně to vzali!" rozohnil se Ondra spravedlivým hněvem.

Mával rukama, jak větrný mlýn, a bušil svým vytrénovaným břišním svalstvem do stolu tak divoce, že oba rozpité krígly tancovaly čardáš, div že neodkráčely až na dlažbu... Ten svůj zachytil těsně před sebevraždou až na samotné hraně stolu. A když už ho teda držel, tak ho rovnou dorazil. To ho trochu uklidnilo a po pár vteřinách dodal: "Proto sem sa na to tehdá vyprdl..."

"Nevyprdl... Vyhodili tě... Měl jsi toho vola knokautovat v tom zápase a ne až druhej den po něm...! A jak jsi byl v ráži, tak jsi pak poslal k zemi i toho sudího a to už bylo fakt nad plán, že jo?" uchichtl se Lukáš.

"Sviňa křivácká to byla! Tak mu dobře..." Hořká vzpomínka byla stále ještě živá. Mávl rukou a napřímil se na židli. "Už je to za mnú... Helčo...! Búchni nám sem dva macky režnej..."

"To zas bude decák, ne? Chceš mě zabít?" hájil svůj holý život Lukáš.

"Já to po tobě dyžtak dorazím, cucáku..." usmál se Ondra.

Celý příběh ale ještě musel korunovat pointou.

"Ó, jak sa ten hastroš naparoval, že to tam tomu olympijskému světu ukáže...! A potem šel ten mamlas s haňbou k zemi hnedkaj v prvém zápase a rovno aj v prvém kole..."

"Neudělal mu to náhodou Kubánec?" opáčil Lukáš.

"No a co...? Aj nejaké Kubánce sem párkrát na Velkej ceně v Ústí seřezál... Mosíš mět srdce tam, kde má byt! Keď reprezentuju svoj národ, tož sem o to silnější! To ňa má vyburcovat k najlepšímu výkonu, jakého su schopný, rozumíš...? On sa z teho ale akorát posrál... Jak sem ho v tej době znál, v tomto zápase býl poloviční..."

"No né každej má takový bojovný srdíčko, jak ty, Ondrášu... No kolikrát ste tady s chlapama vyházeli ty přespolní nápadníky voknem na hnůj?"

"Jaj... A pak sme ich venku eště domydlili plaňkama z plota..." doplnil ho s jiskrou v oku Ondra.

"No fuj, vy sadisti..." škádlil Lukáš.

"Žádný brutál, chlapče. Ty plaňky byly aj tak hnilé..." usmál se trochu Ondra konečně.

"No tak když máš takovýho spravedlivýho bojovýho ducha, proč nespráskáš toho křiváckýho šéfa nebo ty dva podrazácký hajzly v tý tvý partaji?" rýpnul si zas Lukáš rozverně, jak mu tak to pivko v tom horku začínalo stoupat do hlavy...

"Ale to sa predsa nedá srovnat, Lukine... Neblbni... Šecko má snáď svoje pravidla... Zliskat chlapy možeš, keď ti lezú v dědině za holkama... No zkus mi vlézt za Boženkú a ... jak ťa mám rád, ty pazgřivče...! Uvidíš, co bude...!" pohrozil Ondra s letmým úsměvem hranou svojí obávané pravačky.

"O ženské sa chlapi bijú. To sa tak nejak užaj toleruje. A kvoli nejakému temu zubu sa velká věda nerobí... Keď si dáš bacha a trafíš ho tam, kam máš..." vysvětloval Ondra, přičemž se otáčel a šmátral pohledem skrz otevřené dveře směrem k výčepu. "Sakra, kde je ta Hela s těma štamprlama...?"

Lukáš toho využil a navázal: "Takže když někdo prodá celý vesnici vodu, kamsi zašmelí sociální fond z vobecní kasy a bez souhlasu vobce pronajme nevyužitou školní budovu imigrantům, keří pak terorizujou vobyvatele... To je všecko ještě 'ó ká...' Dokud ti neleze za Boženkou! Až pak ho teprv rozmázneš!" rozohnil se v nadsázce Lukáš. "K čemu ses ten ... jak tak rád říkáš... 'rytířskej chlapskej sport' ... vlastně učil? ... Já mít takovou páru jako ty, tak si na něj někde večer počkám a dám mu takovou nakládačku, hele, že ho hned všecky ty prasárny přejdou..."

"Síce tady cosi vykládáš, ale sám víš, že meleš blbiny," namítal Ondra. Přiklonil se k Lukášovi a tižším hlasem pokračoval. "Jak nás tak jednúc zasejc ten schoř jebal za svoje vlastní chyby... Keď sa mu nafukovaly ty nenažrané škraně zlosťů... Jaj...Jak sem si prál: 'Zkus to, zvedni na ňa enem ruku a hneď máš tu moju na paštěce!" Ondra zaťal pravou pěst, které se ne nadarmo říkalo 'boží kladivo'.

"Ale to on né..." Ondra lehce přejel zrakem okolí, aby se ujistil, že nepřítel nenaslouchá, přiklonil se ještě blíž a už téměř šeptem dodal: "Je to enem taký zbabělý sráč!"

'Zbožné přání', glosoval si sám sobě v duchu Lukáš, když Ondrův rádoby bojovný projev srovnal s tím, co před chvílí viděl. Ale nechal si to už pro sebe. Nechtěl kámošovi nakládat až příliš.

Po chvíli vzájemného mlčení mu to ale přeci jen nedalo...

"Kdepak... Vychcanej je, Ondrášku, vychcanej, jak mraky... A ti dva zmetci v partaji jakbysmet..," poznamenal a vrhl na parťáka významný pohled. "Možná se tě už ani nebojí... Už v tobě pod tou tvojí drsnou slupkou toho Dušína voběvil. Je si jistej, že si to nikdy nedovolíš... Ale hlavně si to šéfík na tom svým kuličkovým počítadle... co ho má tam, kde maj jiní lidi mozek... spočítal... Že by mu ten atak na tebe vlastně nic hmatatelnýho nepřines..."

"Počúvaj, synku, povídals o tem 'rytířském sportu.' Dva trénovaní chlapi, pravidla, sudca... Na férovku... To né že si nekde na nekoho ve tmě počkáš a pak naňho skočíš ze zálohy... Tak to, hochu, nefunguje!" přidal zas Ondra na hlase a vytasil ten nejpřísnější pohled, jaký znal.

"Takže počkáš, až tě ten chcípák vyzve 'na férovku' v ringu...? Kdepak, Ondrášu! Zrovna teď s nim bojuješ...! A podle těch jeho cinknutejch pravidel...! Kde je von mnohem silnější než ty... A ty se jej bojíš... Tak je to..."

Ondra dostal dobře míněnou lekci, po níž se chvíli jen vrtěl na židli, rozpřahoval ruce, měnil barvy jak semafor na křižovatce u pekelné brány a cosi podivně a neartikulovaně funěl.

Dobře věděl, že má Lukáš drtivou pravdu. Současně se ale bytostně bránil přiznat k té své naprosté bezmocnosti s tím cokoli reálně udělat. Celý svůj dosavadní život žije podle pevně nastavených pravidel, které dosud vždy nějak fungovaly. Pravidel, které nedávaly lidem, jako jeho proradný šéf, šanci se prosadit. A kdyby se tak už stalo, tak se na tom výsluní dlouhodobě udržet. Dnes ale stará pravidla mizí, rány pod pás se tolerují... Ba dokonce i obdivují...

Táta mu přece vyprávěl, jak byl v těch devadesátkách v šoku, když se po hospodách začínali rojit bývalí veksláci a gauneři všeho druhu v těch svých pověstných fialových sakách, aby se po pár pivech pochlubili, koho kde dokonale oškubali... Vyprávěl mu, jak ho děsili nejen ti pestrobarevní chlubilové, ale i ty hrozny nadšených posluchačů okolo nich...

Tehdy tomu Ondra ještě tak dobře nerozuměl. Dnes už mu ale zkušenost dala hořce pochopit, že to, co tehdy byly jen výstřelky opovrženíhodných individuí, se dneska stává obecně přijímanou normou.

A Ondra si s tím neví rady... Toto už není jeho svět...

V těchto divokých a depresivních úvahách Ondru nečekaně zachránila Helena. Na stůl tvrdě přistály dva hořčičáky režné. "Zklidněte to chlapci. Už je vás slyšet až k pultu." Šak nikdá není, tak zle..." pravila chlácholivě svoji oblíbenou větu.

"Neboj sa, Helčo," změnil Ondra prudce tón a zhluboka si vydechl. "My enem přátelsky argumentujem."

"To vy, chlapi, předtím dycky..." opáčila mu.

"Lukin je můj najlepší kamarád, že?" mrkl na parťáka.

"Jo, jistě, my sme perfektní kamarádi..." přikývl rychle Lukáš.

"To ste předtím dycky... A pak vás s tím mojím za šenkem šrubujem dohromady... Keď tam potem ležíte, jak vyvržení vorvani..." Když to dořekla, otočila se na patě a ještě než zmizela v sále, oběma káravě, ale současně i mateřsky, pohrozila ukazovákem.

Chlapci jako by si její rady vzali k srdci a krátce se odmlčeli.

První zrušil komunikační klid Ondra.

"Abys tomu rozuměl, Luki... Tak Hynek, ten její... tým dvěma to tu patří... dělal dlúho šoféra u záchranky." Načež laškovně dodal: "To víš, tady u nás ze cviku nevyjde."

"To věřím" usmál se Lukáš a vrhl zoufalý pohled na zátiší se dvěma boubelatými pohárky. "Tývole, to nemyslíš vážně. Mě to fakt zabije..."

"Nekecaj a chlastaj... No šak to nemosíš žanhút hned... Poďme!" zavelel znova Ondra.

Sebral jednu baňku, štrngnul o tu sousední a půlka obsahu mu zmizela v hrdle. Slastně vzdechl a pokračoval.

"Pre mňa za mňa sa s tým mazli trebárs aj hodinu. Ale budeš ten oheň potrebovat... Co my tu zas dneskaj šecko proberem..." mrknul na Lukáše a mávl rukou místo tečky za větou.

Lukáš vzal svůj pohárek ostýchavě do ruky, přičichnul, usrkl asi tak jednoho prcka, otřepal se a postavil jej zpátky na stůl.

Ondra to nekomentoval, ale vrhl smutný pohled na tu opuštěnou polovičku toho svého šnapsu. A pak se slovy 'poď za kámošama' sklenku dorazil...