Aboriginci v Austrálii – podobně jako mnohé jiné archaické kultury – chápali čas jinak než my Evropané. Pro ně čas není lineární, ale cyklický: neustále se opakující kruh bez začátku a konce. Tento pohled vychází z přírody, ze střídání dne a noci, ročních období. Aboriginci však jdou ještě dál. Mají pojem „Dreamtime“ (Čas snění) – jejich čas není jen cyklický, ale i mytologicky vrstvený. Minulost, přítomnost a budoucnost se prolínají do jedné věčné přítomnosti. Je překvapivé, že něco tak samozřejmého, jako je čas, může být v různých kulturách chápáno zcela odlišně. Uvádí se, že naše kultura vděčí za objev lineárního času judaisticko‑křesťanskému dědictví.
Od cyklu k linii
Přechod od cyklického k lineárnímu chápání času nebyl jednorázový, ale dlouhý kulturní a intelektuální proces. Aristoteles definoval čas jako „počítaný pohyb vzhledem k před a po“ – už zde se objevuje lineární dimenze. K zásadnímu obratu došlo v křesťanství, které chápe dějiny jako jedinečný příběh: od stvoření přes Kristovo vtělení až k poslednímu soudu. To je narativ, který odmítá věčné opakování.
Středověký liturgický kalendář sice stále navazoval na rytmus cyklů, ale teologické pojetí času bylo lineární. Definitivní potvrzení tohoto vývoje přinesla renesance a novověk: rozvoj vědy, mechanických hodin a historiografie. Čas se začal chápat jako měřitelný, postupující vpřed.
Lineární diktát
Dnes víme, že Aristoteles se v mnohém mýlil a křesťanství i judaismus mají své kritiky. Přesto nám zůstává představa, že dějiny kráčí odněkud někam – i když se denně přesvědčujeme, že den začíná ránem a končí nocí, že se roční období cyklicky střídají. Aristoteles a křesťané přesvědčili naše předky, že čas je lineární. Renesance a novověk to převzaly podobně jako alchymii a založily na tom celou historiografii i fyziku. My pak poslušně žijeme v tomto světě, řízeni odbíjením a tikáním hodin. Tuto chronickou instrukci jsme dokonale internalizovali a založili na ní celé své životy.
Filosofické paradoxy
Augustin: čas mizí, věčnost trvá.
Husserl: přítomnost nikdy není čistá, vždy je kontaminovaná minulostí a budoucností.
Bergson: upozorňuje na rozpor mezi technicky měřitelným časem a živým trváním.
A jako by to nestačilo, Řekové přidali ještě další rozlišení: Chronos – čas blízký našemu chápání, a Kairos – čas jako příležitost, vhodný okamžik k činu. Moderní fyzika pak připojila prostoročas. Einstein ukázal, že čas není absolutní, ale relativní – závisí na rychlosti a gravitaci.
Čas jako volba
Možná jsou čas a prostor jen myšlenkové formy, které vkládáme do světa, abychom mu dali strukturu. Ale v tom začíná být docela zmatek. Každý z nás se musí rozhodnout, jaké chápání času přijme. S velkou pravděpodobností se nikdy nedozvíme, co čas ve skutečnosti je – ani zda vůbec existuje.
Jaké pojetí času si však zvolíme, rozhodne o tom, jaký život povedeme. Myšlenky, které přijmeme, nás mají v moci. Americký sociolog Robert K. Merton to ukázal na konceptu „samonaplňujícího proroctví“: myšlenky, kterým věříme, se mají tendenci realizovat – podobně jako placebo efekt.
Těžká volba
Pokud přijmu lineární čas jako normu, budu jedním dobře fungujícím kolečkem v technické civilizaci plné spěchu a stresu s případným očekáváním posledního soudu. Pokud se rozhodnu pro čas cyklický a budu se řídit pravidly archaických kmenů, je dost možné, že budu více v pohodě ale nejspíš skončím v ústavní péči na silné medikaci.
Těžká volba. A čas na kávu.