Zápas dvou svobod: svoboda mít děti vs. svoboda od dětí

Když se někdo rozhodne mít děti, je to dnes skoro politické prohlášení. A když se rozhodne děti nemít, je to vlastně taky politické prohlášení. Obě volby jsou svobodné – a obě jako by se navzájem podezřívaly z ideologické diverze. Vyprávíme si mýtus o tom, že společnost se dělí na rodiče a nerodiče. Ale skutečný příkop vede jinde: mezi dvěma civilizačními svobodami, které v posledních třiceti letech narostly do gigantických, až komických proporcí.

🍼 Svoboda mít děti

neboli: právo lidí, kteří jsou přesvědčení, že rodina je základ státu, štěstí, DNA a kvality života

Tato svoboda má silnou tradici. Dřív ji doprovázelo téměř univerzální společenské očekávání: „A kdy budete mít děti?“ byla tak přirozená otázka, že ji slyšeli i studenti prvního ročníku gymnázia. V moderním světě má ale tato svoboda několik drobných překážek:

• ceny nemovitostí, které se tváří, že každý byt vlastní komise Evropské centrální banky,

• pracovní režim, který připomíná zrychlenou reality show „Kdo dřív vyhoří“,

• a technologický pokrok, který děti sice neudělá za vás, ale zato vám nabídne stovky seriálů, které odkládají rodičovství minimálně o tři sezóny.

Právo mít děti se tak proměnilo ve svobodu obětovat Netflix, mobilní kariéru a osmihodinový spánek. A to je náročné. Někteří lidé říkají: „Já děti chci, ale až… až bude stabilní práce, stabilní bydlení, stabilní partner, stabilní trh s energiemi a stabilní geopolitická situace.“ Čili: nikdy.

🚫 Svoboda od dětí

neboli: právo lidí, kteří si koupili kavárenské předplatné, roční permanentku na jógu a ticho v obýváku

Druhá velká svoboda. Právo nechtít děti. Stejně legitimní – a stejně rizikové v očích některých příbuzných. Tahle svoboda je často vysvětlovaná jako: touha po osobní cestě, individualismus, nebo prostě vědomí, že nejste emočně ani logisticky připraveni odpovídat každý den na otázku „Proč nemůžu sníst pastelku?“. Lidé bez dětí se často setkávají s reakcemi typu:

„Ale kdo se o vás postará ve stáří?“ (jako by dítě bylo investiční produkt s garancí výnosu),

„Já jsem taky nechtěl děti, a pak jsem je měl, a teď už nevím, jaké to bylo předtím…“ (obvykle doprovázeno hlubokým, existenciálním povzdechem),

„Ale to je přece sobecké!“ Říkají především ti, kteří své sobectví dávkují subtilněji.

Svoboda od dětí má v dnešní době i svůj filosofický rozměr: základní právo držet si svůj čas, pozornost, psychickou kapacitu a volnou sobotu jako posvátné entity. A teď se tyto svobody střetnou. V hospodě, u večeře, na Vánoce nebo v diskusích pod články. A vzniká… galaxie nedorozumění. Rodiče se ptají: „Proč nechcou děti, vždyť to je největší štěstí?“ (mezitím jejich potomek hází knížkami a jí písek). Bezdětní odpovídají: „Proč bychom je měli mít? Svět je přelidněný, drahý a navíc… kdo má dneska čas?“ (mezitím jim zruší tramvaj kvůli výluce a zvýší nájem o 20 %).

Filosoficky vzato… Obě svobody jsou naprosto v pořádku. Problém nastává, když jedna začne být prezentována jako morálně lepší. A ještě větší problém nastává, když si politika vezme demografii jako rukojmí. Jednou se tvrdí, že „rodiny zachrání civilizaci“. Podruhé, že „děti jsou uhlíková stopa“. A občas někdo vymyslí dotační porodní stimuly, které mají větší psychologický dopad na daňové poplatníky než na potenciální rodiče. Realita? Každý člověk si řeší svůj vlastní souboj mezi dvěma hodnotami:

• sdílet život vs. nechat si život pro sebe,

• investovat do budoucnosti vs. užít si přítomnost,

• starat se o někoho vs. nemuset se starat o nikoho.

Takže co s tím? Nic. Protože skutečná svoboda není o tom, kterou z těchto dvou voleb si zvolíte. Skutečná svoboda je o tom, že nikdo jiný vám do ní nemá mluvit. Ať už máte doma dvě děti, tři kočky, nebo perfektně minimalistický byt bez jediné plastové hračky – obě volby říkají totéž: Chci žít svůj život tak, jak ho považuji za smysluplný. A to je možná ta úplně největší svoboda ze všech.