Porozumět sobě v době úzkosti: Harari a Chung o lidství, historii a umělé inteligenci

Harari otevřel diskuzi otázkou, jak může historie sloužit jako kolektivní terapie. Ve světě zahlceném konflikty, technologiemi a neustálými změnami se podle něj historie nestará pouze o minulost – ale především o pochopení změny. Historie nám pomáhá porozumět nejen tomu, co se stalo, ale také tomu, co se děje a co se může stát.

Přirovnal práci historika k práci terapeuta: stejně jako jednotlivec často nechce čelit vlastním traumatům, i národy mají tendenci popírat temné stránky své minulosti. „Chceme rychle soudit, kdo je padouch a kdo hrdina,“ řekl Harari. „Ale tím se vzdáváme hlubšího porozumění.“

Profesor Cheng Lesong poukázal na to, že akademický svět se často uzavírá do sebe. Harariho knihy podle něj připomínají intelektuálům jejich etickou povinnost – znovu vstoupit do veřejného prostoru a reflektovat výzvy, kterým čelí celé lidstvo.

„V době TikToku a zábavních videí si lidé stále čtou knihy o historii a civilizaci. To je fascinující. Ale s velkou pozorností přichází i velká odpovědnost – autor mění způsob, jakým čtenáři přemýšlejí o světě,“ řekl Cheng.

Jedním z klíčových témat byla umělá inteligence a otázka, zda jsme už otevřeli Pandořinu skříňku. Harari upozornil, že AI není jen nástroj – je to potenciální agent, který se sám učí, rozhoduje a jedná. A protože nevíme, jaké cíle si AI může stanovit, hrozí, že ztratíme kontrolu, aniž bychom si toho všimli.

„Lídři AI mi často říkají: ‚Chápeme rizika, ale nemůžeme zpomalit – konkurence by nás předběhla.‘ A pak se mě snaží přesvědčit, že umělým superinteligencím budeme moci důvěřovat více než lidem. To je čiré šílenství,“ varoval Harari.

Profesor Cheng upozornil na hlubší filosofický problém: AI je „černá skříňka“, do které nevidíme. A když se lidé vzdají odpovědnosti ve jménu efektivity a technokracie, přestáváme být pány svého osudu.

Zatímco západní tradice hledala absolutní pravdu a pravidla, čínská filozofie – zejména taoismus – učí pokoru a rovnováhu. Cheng připomněl základní princip Tao Te ťingu: „Cesta, kterou lze pojmenovat, není věčná cesta.“ Jinými slovy, všechno se mění a nic není absolutní.

„Naše největší síla jako lidí není v dokonalosti, ale v nedokonalosti. Máme emoce, limity, touhy – a právě to nás odlišuje od strojů. Ne kvůli inteligenci, ale kvůli lidskosti,“ řekl Cheng.

Harari sdílel osobní zkušenost ze školy pro nadané děti. Přestože se tam rozvíjel intelekt, chyběla péče o emoce a mezilidské vztahy. Výsledkem bylo prostředí plné rivality a bolesti. „Dnes vím, že člověka nejde definovat jen inteligencí. Důležitější je schopnost cítit,“ řekl Harari.

Závěr večera přinesl mrazivou otázku: Nestojíme právě teď na poslední stanici lidských dějin? Harari upozornil, že pokud během příštích 5–15 let vznikne umělá obecná inteligence (AGI), rozhodování už nebude na nás. Proto je důležité, aby se do debaty zapojili lidé po celém světě, a ne jen technologičtí lídři ze Silicon Valley.

„Chci dát lidem nástroje, aby se mohli zapojit do konverzace. Aby pochopili, o co se hraje. Neříkám, co je správné rozhodnutí. Ale bez společného dialogu neuděláme žádné,“ řekl Harari.

Na samý závěr Harari nabídl symbolické rozloučení: „Seděli jsme tu spolu hodinu a půl a dýchali stejný vzduch. To znamená, že mnoho atomů z mého těla je nyní ve vašem a naopak. Sdíleli jsme něco mnohem osobnějšího než podpis nebo fotku.“

Diskuze „Understanding ourselves in an age of anxiety“ nebyla jen akademickou výměnou názorů. Byla výzvou k sebereflexi – k tomu, abychom jako lidé znovu objevili svou lidskost v době, kdy hrozí, že o ni přijdeme. Harari i Cheng se shodli: technologie nejsou naším osudem – náš osud bude takový, jaký mu dáme smysl.