K výročí atentátu na Jicchaka Rabina

Měl jsem v tom roce, pětadevadesátém, dvojí smutek. V létě odešel náš tatínek. Sotva jsem se z toho žalu vzpamatoval a smířil se s realitou, přišel večer 4. listopadu. Vím přesně, kde jsem byl a co jsem dělal, když ta zvěst typu blesku z čistého nebe přišla. Není to ovšem podstatné: každý v té chvíli někde byl a něco dělal. Mnohem zásadnější byl šok. Stalo se něco, o čem jsem nikdy nepřemýšlel, co jsem si nikdy ani ve snu nepřipustil. Že bude premiér Státu Izrael zavražděn – ne arabským teroristou, ale příslušníkem židovského národa. Nesmířil jsem se s tím dodnes.

Nebudu zastírat: s Rabinovou politikou, vlastně jeho a Peresovou, která vyústila do Dohod z Oslo (a mír nepřinesla) jsem měl od počátku problém. Můj dosavadní přátelský vztah k Izraeli byl v té době vystaven velké zkoušce. Uznat teroristy jako partnery pro mír? To se mé představě izraelsko-arabského míru, jak ji ve vztahu k Egyptu realizoval premiér Menachem Begin, hluboce příčilo – a příčí dodnes. Partnerem pro mír může být včerejší nepřítel – státní aktér (Egypt, Jordánsko). Ale teroristická organizace? Lze věřit tomu, že se vzdá protiizraelského násilí, myšleno komplexně? Že její lídři totálně změní smýšlení? V případě palestinských Arabů je to jako chtít po nich, aby překročili vlastní stín. V letech po Rabinově smrti se opakovaně ukázalo, že nic takového nedokážou. Je přece morálně nepřijatelné na jedné straně usilovat ve vztahu k Izraeli o mírové soužití a na druhé straně finančně odměňovat a jako mučedníky adorovat vrahy izraelských občanů.

Nebudu zeširoka popisovat, proč jsem v 90. letech nemohl sympatizovat s politikou dua Rabin – Peres ve vztahu k Arafatovi. O to víc jsem ctil mírovou konstrukci Egypt – Izrael z konce 70. let a pozdější smlouvu Jordánsko – Izrael. To byla v mých očích správná a smysluplná cesta k trvalému míru. Současně ale musím jasně říci, že atentát na Rabina co nejdůrazněji odsuzuji jako něco naprosto otřesného, ďábelského, barbarského. Byl to hanebný útok na izraelskou demokracii. Jak řekl pozdější premiér Ariel Šaron, který si v souvislosti se stažením z Pásma Gazy také užil svoje, můžeme proti sobě pozvednout hlas, ale nikdy ne zbraň. Fanatický židovský ultranacionalista Jigal Amir pozvedl proti premiérovi zbraň, dopustil se zákeřné a neomluvitelné vraždy a právem byl odsouzen na doživotí.

●

Mám doma ve svém PC koutku portrét Jicchaka Rabina – a nestydím se za to. Je to dar mé nizozemské sestřenice a jejího manžela. (Portrét je součástí pietní ilustrace, která tento článek doplňuje – obr. 1.) Protože Rabin, to nebyl jen středolevý politik, ale také vojenská ikona. Podobně jako Jigal Allon, Moše Dajan, Ariel Šaron a řada dalších. Jeho hvězdná hodina přišla v souvislosti s Šestidenní válkou 1967. Jako náčelník generálního štábu Izraelských sil obrany schválil plán preemptivního* útoku na egyptská letiště. Úspěch tohoto geniálního tahu – likvidace většiny letadel nepřátele ještě na zemi - zajistil Izraeli vzdušnou převahu a fenomenální vítězství v začínající válce. Totéž platí o syrské a jordánské frontě – zisk velké části Golanských výšin, celého Předjordánska a osvobození východního Jeruzaléma, na tom má lví zásluhu právě Rabin. Protože byl odvážný a nebál se riskovat. V jeho případě risk znamenal jednoznačný zisk.

* Eliminace bezprostřední hrozby.

Šlo ale o víc. Rabin dokázal zorganizoval operace současně na Sinaji, Golanských výšinách a Předjordánsku. Řídil boje na několika frontách tak, aby byl minimalizován chaos a zároveň zajišten rychlý postup; tuto mimořádnou logistickou a taktickou výzva zvládl brilantně. Všechny fronty byly do konce války úspěšně zajištěny, což výrazně zvýšilo bezpečnost Izraele.

Můžeme shrnout. Jicchak Rabin se ve vojenské oblasti vyznamenal odvahou, strategickým myšlením a schopností koordinovat komplexní operace. Jeho rozhodnutí během Šestidenní války ukázala vojenskou genialitu - kladl důraz na přesné plánování a koordinaci mezi pěchotou, tankovými jednotkami a letectvem. Prosazoval rychlé průniky na nepřátelské území, ale díky kombinaci dvou faktorů, dostatku relevantních informací a schopnosti operativního rozhodování, byly izraelské vojenské ztráty relativně velice nízké. I to hraje v izraelské armádní doktríně zásadní roli.

V Rabinově životopise najdeme také okamžik, týká se období krátce před zahájením Šestidenní války 1967, kdy se ocitl na pokraji fyzického a duševního vyčerpání. Není divu. Egyptské provokace, vypovězení mírových sil OSN ze Sinaje a zablokování Tiranské úžiny (obr. 2), která měla pro izraelskou ekonomiku životně důležitý význam, nemohla zůstat bez vojenské odpovědi; egyptský prezident Násir navíc vyhrožoval Izraeli vojenskou likvidací. Nejen slovně, ale především mobilizací vojsk; Egypt, Sýrie a Jordánsko vytvořily formální alianci proti Izraeli, v níž hlavním koordinátorem byla Káhira. Válka byla na spadnutí a měl-li Izrael proti přesile uspět, musel zahájit preemptivní zásah. Toho si byl Rabin velice dobře vědom, ale jako zodpovědný nejvyšší velitel musel uvažovat také o variantě, že by preemptivní útok selhal – a jaké by to mělo pro Izrael následky. V důsledku toho prožíval před válkou psychický stres a úzkost, někdy označovanou jako krizi, vyplývající z extrémně vysoké míry odpovědnosti. Tato psychická zátěž ale neovlivnila jeho schopnost vést IDF a realizovat brilantní strategické operace, což svědčí o jeho odolnosti a jedinečných vůdčích schopnostech.

Vzpomínám-li v těchto dnech na Jicchaka Rabina, pak především jako na geniálního velitele, osvoboditele východního Jeruzaléma a politika míru – uzavřel smlouvu s Jordánskem. Je pravda, že pokus o definitivní mír s palestinskými Araby nevyšel. Po mém soudu ani vyjít nemohl – a nikoli jeho vinou. Kazimíry je nutné hledat na druhé straně. Mezi těmi, kdo nesplnili původní závazek a zcela se nezřekli terorismu.