Amazonky ze Sněmovní

Takže znám v Johannesburgu černochy, kteří nestaví při jízdě autem ani na červenou, protože se bojí. Znám velmi přátelské muslimy ze Saudské Arábie, kde všemu a tedy i jim je nadřazeno právo šaría a jejichž vláda vraždí novináře na ambasádách. Mám známé v Kyjevě, kde jsem navštívil laboratoř, v níž místo podlahy byla hlína. A mohl bych pokračovat.

Asi nepřekvapí, že mám známé i v Rusku, kde jsem byl naposledy ve Vladimiru. Přijel jsem vlakem z Moskvy, z Kurského vakzálu, vagonem, který sálal horkem a v němž byl celou cestu k dispozici samovar se silným čajem. Ve městě bylo mínus třicet, Rusové chodili v rozepnutých kožiších a beranicích nezakrývajících uši a já jsem měl na sobě úplně všechno, co jsem si přivezl. Měl jsem tehdy k dispozici tlumočníka, ale nebylo to moc potřeba. Zbytky mojí kdysi plynulé ruštiny, svého času vybroušené profesorkou Košťálovou na verších Puškina a Lermontova a později zdokonalené samostudiem Okudžavy, spolu se základy angličtiny mých hostitelů úplně stačily.

Vím celkem málo o všech těch lidech, které zmiňuji, které jsem jenom krátce poznal a s nimiž udržuji nepravidelný, sporadický nebo téměř žádný kontakt. Ale vím, že naprostá většina z těch, které jsem takto potkal, byli lidé přátelští, vstřícní a velmi ochotní. Byli to lidé slušní. Byli a nepochybuji, že i nadále jsou, slušní navzdory tomu, v jakých poměrech vyrostli a v jakých zemích žili a žijí. Navzdory tomu, co konají či páchají jejich vlády.

Jsem si jistý, že tak jako se já už dlouho stydím za to, jací lidé mluví jménem naší země, oni se zase stydí za své politiky. Poznal jsem je jako normální lidi, mající manželky a manžele, děti a běžné denní starosti. Musí se o sebe a své děti v prvé řadě postarat. Třeba je vyzvednout ve školce včas, aby nezavřela. Pokud tedy existuje. Musí nakoupit a uvařit a v některých z těch zemí i zatopit. A někde na to musí vydělat. Takže, pokud je mi známo, nemají čas dávat přes sociální sítě hraběcí rady, kolik si má kdo vzít svetrů, abychom vítězně vybojovali náš Stalingrad na home office. Nemají čas a naštěstí ani ne takovou míru nevkusu na to, aby se fotili s vulgárními nápisy na tričku a nebo za moje peníze zobrazovali kohokoliv v pytli na mrtvoly na fasádě jedné z nejodpornějších pražských budov, doslova i obrazně.

Jsem si jistý, že – pokud vůbec mají dobré informace – jsou moji známí v Rusku šokováni zločiny, které páchá ruská armáda na Ukrajině. Jsou zděšeni z vlastní neschopnosti něco s tím udělat, stejně jako já jsem zděšen mírou neschopnosti našich politiků.

Napadlo Vás třeba, paní Pekarová-Adamová, že jako předsedkyně parlamentu máte úplně jiné možnosti než jenom smolit něco na Twitter? Víte třeba, že když Vám byly čtyři roky, přijel do Prahy levicový prezident Francie Mitterrand a snídaní s představiteli opozice zasadil slušný štulec bolševickému režimu, který se rok na to zřítil (a od té doby se pomalu ale jistě hrabe zpátky)? Napadlo Vás, že i Vy byste mohla svoje výhrady říci řekněme maďarskému premiérovi do očí, protože prostě na rozdíl od nás dezolátů máte tu možnost? Protože úkolem političky je jednat i s těmi, s nimiž nesouhlasí, a dokonce hlavně s těmi? Tak jako Mitterrand po snídani? Napadlo vás, že byste mohla mít výhrady například i proti politikům z Berlína, kteří na rozdíl od Orbána, jež není jenom dostatečně protiruský, nejsou jenom dostatečně proukrajinští, a jejichž pradědové spáchali právě v Kyjevském Babím Jaru historicky největší masovou vraždu? Takže mají na Ukrajině vskutku co napravovat. A že byste jim tedy mohla některé výhrady (např. k jejich entuziasmu stran vyzbrojování ukrajinské armády) říct zase do očí, nebo s pánem bohem aspoň twítnout, tak jak to jenom vy umíte, stejně jako tak činíte směrem do Maďarska? Ale asi nenapadlo. Bojím se, že na nic z toho prostě nemáte koule. Vy umíte lidi rozesírat, všechna čest. Spolu.

Chtěl bych vzkázat svým známým v Rusku, že je nehodnotím podle jejich politiků. A opravdu pevně doufám, že ani oni nehodnotí mne podle těch našich, malých, pokud si jich vůbec všimnou. Velké už nemáme. Chtěl bych svým známým v Rusku vzkázat, že chápu, v jaké žijí zemi a době, a že naprosto netuším, co bych dělal, kdybych byl Rus a měl děti třeba na Lomonosově univerzitě. Stačí, když si uvědomím, jaký monitoring nesprávných názorů a nálad chce zavádět náš demokratický ministr vnitra nebo „naše“ komisařka Jourová a jímá mne hrůza z možností obdobných úřadů v Rusku. Bojím se velice, že být Rusem, možná bych tak maximálně chodil na protivládní demonstrace a občas napsal příspěvek na nějaký obskurní blog. Jinými slovy řečeno, byl bych zase dezolátem. V Moskvě.

Nikdo z nás si nevybírá zemi, v níž se narodíme, a většina z nás se nijak významně nepodílí na formování režimu, který v ní panuje. A který nám někdy, máme-li mimořádné štěstí, dá chvíli pocítit svobodu. Možná jednou za život. Mnohem pravděpodobněji ale jsme subjektem, pro nějž osvícení chystají různá znárodňování, ostnaté dráty nebo covid pasy, cenzuru, monitoring všeho ale hlavně myšlení, měnové reformy, větší a větší míru přerozdělování a čas od času i války. Můžeme si vybírat maximálně to, jaká stanoviska vůči těmto vymoženostem zaujímáme a nést odpovídající riziko. Mně zatím nehrozí nic. Mým známým v Rusku hrozí za podobnou herezi už dnes něco mnohem horšího.

Je symptomatické, že největší putinobijky a rusofobky mezi našimi političkami, tedy právě třeba předsedkyně Sněmovny Pekarová-Adamová nebo ministryně války Černochová, jsou bezdětné. Říká to o jejich víře ve vlastní osobní budoucnost mnohé. Ale až i díky vám v té válce opravdu vyhrajeme a do Kremlu přijde někdo novej, mladej, ten se nezakecá, tak mi na moje děti nesahejte, vy Amazonky ze Sněmovní ulice, nebo bude zle.