Historické země vs. Horní zem

Československý stát existoval fakticky jen pár let. Dvacet let první republiky, za (naštěstí) krátké trvání druhé republiky mělo sice Slovensko formálně autonomii, prakticky bylo však téměř samostatné a na každý pád se vyvíjelo zcela jinam. V pětačtyřicátém byl společný stát obnoven, nepřežil však ani půlstoletí a na konci dvaadevadesátého se rozpadl definitivně. Přitom se již tři roky předtím díky vypuknutí svobody svíjel ve smrtelných křečích. A tenkrát notná část české populace přijala ten konec vlastně s úlevou. Dohromady tedy netrvalo soužití zdaleka ani sedmdesát let a při větších krizích (1938, 1968) se otřásalo a vykazovalo mimoběžné zájmy obou národů. Z pohledu historie české státnosti, tedy nějakých jedenácti, dvanácti století, s tím že český stát existuje někdy od Boleslava I. Ukrutného zhruba ve stejné podobě, se jedná v podstatě o epizodu. Jíž ovšem mnozí z nás prožívají velice intenzivně, ježto se jedná o jejich život.

Na každý pád žily Česko i Slovensko nějakých tisíc let odděleně, v úplně jiném milieu. České země coby svébytná a suverénní součást Svaté říše římské a posléze Rakouska (tam už to s tou suverenitou bylo pravda jaksi slabší). Na každý pád šlo o součást Západu. Slovensko bylo naopak součástí Uher coby Horní země uherská (Felvidék), pojem toliko geografický. Aniž by to představovalo byť jen administrativní, správní územní jednotku. I kulturně se jednalo o jiný okruh, bezpochyby ovlivněný i nikoli krátkou přináležitostí k Osmanské říši (paradoxně dnešní Slovensko bylo po určitou dobu vlastně jedinou neobsazenou částí).

Vztahy mezi oběma národy byly v podstatě minimální. Měnit se to začalo až ve století devatenáctém, v souvislosti s českým národním obrozením. Asi nejvýstižněji to popisuje Pavel Kosatík v Českém snění. V kapitole o tom našem snění o Slovensku. Lze jen doporučit k přečtení. A k zamyšlení. Ani ne tak nad Slováky, ale nad námi. Češi se počali národnostně probouzet někdy koncem 18. století. Byla to součást tehdejšího evropského trendu. (Jednalo se o jazykový nacionalismus, který se předvedl v roce 1848, přes potlačení revolt sílil a ve století dvacátém pak zničil Evropu.) Češi měli ale ztíženou pozici. Byli ze tří stran obklopeni daleko větším, podstatně vyspělejším i hospodářsky nepoměrně silnějším etnikem. Slováci, adoptovaný národní bratr, přišel vhod. Byl v té chvíli daleko méně vyspělý a podstatně ohrožovanější dominujícím národem. Češi se stylizovali do role pomocníků a hlavně staršího bratra. Na druhou stranu očekávali určité kvantitativní posílení.

Od samého počátku Češi Slováky vlastně vůbec nechápali, což jim ovšem vůbec nevadilo. Brali je za takové poněkud zaostalé soukmenovce, co mluví takovým roztomilým nářečím (to se dá ovšem systematickou (pře)výchovou odnaučit). Měli za to, že se jedná o evangelický národ. Jenže evangelíků byla tak desetina, byť ta vzdělanější, zbytek byli hluboce věřící katolíci. Že realitu nechápali různí blouznivci, by se dalo pochopit. Nechápali to ale lidé jako TGM, o Benešovi ani nemluvě. Mezi válkami toto nepochopení přispělo k výraznému odcizení. Během Velké války se američtí Slováci přihlásili k budoucímu Československu. Ovšem v autonomním postavení (dnes bychom řekli asi federaci). Vyjádřila to například a zejména Pittsburská deklarace, jejímž signatářem se stal právě i Masaryk. Posléze svůj podpis nepěkně, až uboze, relativizoval. Na plnění slibů jsme holt vždy rychle zapomněli.

A tak z vůle vyšší vzniklo Československo. Stát, jenž byl založen na nikdy neexistujícím československém národě (aby zde bylo dominantní etnikum, Čechů nebyla ani polovice populace). Úřední řečí byl neexistující jazyk československý (který byl v českých zemích češtinou a ve Felvidéku slovenštinou). Ústava z roku 1920 o slovenské autonomii mlčela, aspoň ji přiřkla Podkarpatské Rusi (kde se ale v praxi realizovala až po Mnichovu). Naopak více jak třímilionovou menšinu německou okázale ignorovala. Stát sice garantoval a víceméně dodržoval individuální práva, jenže byl tuze centralistickým. Rozpadem Rakouska velkého vzniklo tak fakticky Rakousko malé, se stejnými problémy a s ještě větší neschopností je řešit… Jak takovýto stát asi nakonec může dopadnout, je více než zřejmé.

Osudy obou národů se opět oddělily de iure v devětatřicátém, de facto už v osmatřicátém. Vyčítat osamostatnění za okolností panujících v březnu 1939 Slovákům ani Tisovi prostě nelze. Co se ale dělo pak, je však už opravdu z jiného soudku. Postup vůči Židům nelze neoznačit jako hanebný a veskrze odporný, ostře kontrastující s jinými německými satelity, třeba Maďarskem, Bulharskem, neřku-li Finskem. Dodejme, že k pogromu došlo i po válce (!) v Topolčanech (1945), v následujícím roce pak k řadě dalších protižidovských akcí, mj. u příležitosti partyzánského sjezdu v Bratislavě. Oproti tomu nastavoval Tisův režim až do povstání poměrně vlídnou tvář vůči opozici, viz setkávání Šaňo Macha a Gustava Husáka podle zásady „co politika rozdvojuje, slivovička spojuje“ (popisuje např. Josef Frolík). Analogická pak byla normalizace, na Slovensku probíhající daleko mírněji než v historických zemích. (Tolerance není kritikou Slováků, chování vůči Židům je ovšemže neodpustitelné.)

Po válce se – opět paradoxně – oba národy sobě vzdálily. Ve volbách v šestačtyřicátém si Češi, jako jediní na světě, svobodně zvolili bolševiky. Slováci naopak demokraty. Ti byli o rok později, i s asistencí českých „demogratů“, prakticky zaříznuti (tzv. Malý únor). V tom „velkém“ únoru je následovali ti čeští. Byť ti si o to vlastně řekli sami. Komunistická éra představovala pro Čechy, její protagonisty, hluboký úpadek, zatímco pro Slováky, její původní oponenty, relativní rozvoj. Masivní trhlina se opět projevila v osmašedesátém. Cílem Slováků byla federalizace, cílem Čechů pak hlubší reformy a snad i pluralitní politika. Jak to dopadlo, víme. Byť federalizace byla než fasádou opět centralistického státu.

Po převratu v devětaosmdesátém se cesty obou národů definitivně rozcházejí, aniž by se kdy předtím doopravdy sešly. Slováky z toho vinit ale opravdu nemůžeme, čeho se musíme zbavit, je v první řadě onoho jednostranného českého pohledu. Slovensko je nám opravdu hodně vzdálené (a vždy bylo). Šok zde vyvolalo poskakování Fica i dalších u hrobu Gustáva Husáka. Pro nás zločince. Pro Slováky, přinejmenším jejich podstatnou část, jde skutečně o jejich hrdinu. Ač tento soudruh horoval v pětačtyřicátém či krátce předtím za připojení Slovenska k SSSR (srovnej se Štúrem!). A soudruh Fico zase prosadil pomník Svatopluka, „slovenského krále“. (Taky nakonec mohl udělat slovenského krále i z Caesara, že…)

Co říci nakonec? Přestaňme hledět na vztahy se Slovenskem jako na něco fatálního. I ti Poláci jsou nám daleko blíž, nemluvě o Rakušácích. Jsme přátelští sousedé, rozumíme si (zatím) bez tlumočníka, ale to je asi tak všechno. Nadstandardní vztahy rychle vyprchávají, v podstatě s generacemi, co zažily společný stát. Poslední volby dopadly na Slovensku opravdu nepěkně, počkejme si ale na výsledky našich voleb v příštím roce. Abychom se zase nezačali přibližovat…